Just Cause 4

V ideálním světě byste mohli každý díl série Just Cause popsat jako šíleně bláznivou akční jízdu plnou výbuchů a siláckých hlášek. Jako hru, ve které nejste ničím a nikým omezování a můžete si dělat co chcete, zvlášť, když si pod tím představíte třeba ničení celých továrních komplexů, zatímco visíte za nohu pod vrtulníkem, kolem zuří bouře a nepřítel po vás začíná pálit z tanků. Bezchybná představa, co říkáte? Bohužel, u představ musíme zůstat – v ideálním světě totiž nejsme. Očesáno o superlativy by se dal čtvrtý díl Just Cause bez přehánění popsat jako hra, ve které skutečně máte dostatek volnosti, abyste zkoušeli všemožné skopičiny s vystřelovacím lanem, wingsuitem nebo nafukovacími balónky a pobavili se sandboxovou hratelností. Pokud vás ale hra nedokáže motivovat k tomu, abyste tohle všechno dělali 20 hodin, stává se z příslovečného pískoviště zasmrádlá hromádka za domem, na které si hrají umolousané děti s hliníkovými lžícemi, protože jejich rodiče nemají na bábovičky.

Na první pohled by to šlo

Už ale dost metafor – Just Cause 4 totiž není v jádru vůbec špatná hra. Stejně jako v předchozích dílech na vás čeká obrovský herní svět – v tomto případě ostrov Solis, jednoduchý příběh o povstání prostý jakýchkoliv zvratů, zástupy přívrženců Černé ruky a nevyzpytatelné počasí, které se stalo v době odhalení hry tou nejvíce proklamovanou novinkou. Výsledná kombinace je kvalitním podhoubím pro chaos, který můžete pohodlně rozpoutat ničením budov, palivových nádrží, radarových stanic nebo samotných nepřátel. A to za pomoci celé plejády zbraní od podivně plivajících samopalů až po raketomet nebo lightning gun, která umí zpražit nepřítele elektrickým výbojem, případně přivolat jeden dva přírodní blesky.

Zlom si ruce a mluv německy

Po předchozích pokusech, hrát tuhle šílenou záležitost na konzoli, jsem se honem rychle uchýlil k PC verzi, která mi ale stran ovládání nešla tak vstříc, jak jsem si myslel. Jednak je nastavení některých klávesch nelogické a značně neanatomické a jednak mi z nějakého důvodu hra neustále nabízela německé zkratky funkčních kláves. Po dvaceti hodinách na ostrově Solís tak mohu odejít i se znalostí, že se CTRL řekne německy STRG a SHIFT pro změnu UMSCHALT. Danke schön...

Až na zmiňované samopaly působí jednotlivé zbraně uspokojivým dojmem a v kombinaci s nepříliš inovativní umělou inteligencí nebudete mít o cíle vašeho běsnění nouzi. Je ale škoda, že propracovanost či složitost jednotlivých soubojů nikam neeskaluje a hra více neakcentuje fakt, že Rico je v Just Cause 4 nejen členem militantního revolučního hnutí, ale zároveň i jeho prvním generálem. Díky tomu dostáváte přístup k taktické složce hry, kterou zde zastupuje mapa celého ostrova, pomocí které řídíte pohyb vojsk a jednotlivé frontové boje. Pokud ale doufáte, že taktická část přímo souvisí s tou akční, budete zklamaní přesně tak, jako jsme byli mi. Pokaždé, když splníte hlavní misi v daném regionu – sestávající zpravidla v nutnosti rozsekat na maděru velkou základnu – můžete na dané místo přesunout své jednotky, čímž posunete frontovou linii a boje se budou odehrávat o pár stovek metrů dále. V regionu, ze kterého jste útočili, přitom musí některé jednotky zůstat, aby ho i nadále kontrolovaly a takhle stále dokola, než vyčistíte celou mapu.

O jednotky přitom nemáte sebemenší nouzi, takže nevznikají složité situace, kdybyste přicházeli o dobyté území a celou tuhle válku nemůžete sami s Ricem ovlivnit jinak, než klikáním na mapu. Několikrát jsem zkoušel bojovat za nepřátelskou linií, čistit předpolí, aby se měla kam moje armáda posunout, ale nikdy se tak organicky nestalo. Právě na těchto místech mě tedy začínala dohánět metodičnost celého postupu a pocit volnosti se vytrácel s důrazem na to, co přesně musíte udělat, aby se hra posunula dál.

Tornádo fajn, co dál?

Zklamáním je i počasí, resp. jeho mizivá nahodilost, která takřka vůbec nevstupuje do hry tak, jak byste očekávali. Všechny tři druhy jinak technicky pěkně zpracovaného nečasu – tedy klasickou bouřku, písečnou bouři a tornádo – si užijete v konkrétních misích, a pak už je dílem opravdu velké náhody, jestli se s nimi potkáte znovu. Přitom všechny bouře dramaticky ovlivňují hratelnost a jsou přesně tou chybějící motivací, proč zkoušet pokaždé trochu jiný postup a nespoléhat se jen na osvědčené praktiky. Za písečné bouře toho moc nevidíte, klasická bouřka vám kvůli silným poryvům větru téměř nedovolí využívat wingsuit nebo padák a tornádo? V misi, kdy ho naháníte, nemají efekty a atmosféra daleko od filmu Twister, takže hodně rychle pochopíte, že proti téhle síle nic nezmůžete. Poté se ale větrný vír pohybuje po jižní části mapy a cestu vám nezkříží, pokud vysloveně nechcete.

Šťastné momenty nikdy netrvají tak dlouho, aby ve vás naplno uzrál dobrý pocit.

Vraťme se ale zpět k tomu, co všechno můžete dělat, protože by nebylo fér zamlčet Ricovu inovovanou výbavu, co se nejrůznějších lan, balónů a boosterů týče. Jak už jste si určitě všimli během našeho streamu z úvodní hodiny hraní, právě tyhle blbiny tvoří z Just Cause 4 trochu výjimečný díl a můžete se s nimi opravdu vyřádit. Základní verze smršťovacího lana k sobě dokáže připlácnout dva objekty a nemusíte se přitom omezovat pouze na neživé věci. Postupem hraní ho navíc můžete vylepšit a učinit ho sice pomalejším, ale o to silnějším. Není pak problém zastavit třeba stíhačku nebo vrtulník a věřím, že další využití naleznete snadno. Druhou vrstvu tvoří balóny, i ty lze samozřejmě postupně vylepšovat, a slouží jednoduše k tomu, že zvedají věci. Až kombinace s ostatními prvky z nich ale činí tu pravou zábavu a dovolují vám věci, které v předchozích hrách jednoduše dělat nešly. Připočtete-li k tomu ještě boostery, kterými pohnete věcmi zpravidla směrem kupředu, vzniká konečně onen očekávaný sandbox, kde je odměnou za kreativitu úsměv od ucha k uchu.

Šťastné momenty ale nikdy netrvají tak dlouho, aby ve vás naplno uzrál dobrý pocit a vždy se najde něco, co vaší náladu pokazí. Glitche a bugy, kvůli kterým je nutné často opakovat dané sekvence, prapodivná voda, nesmyslný jízdní model vozidel, subjektivně hůře zpracované výbuchy než v případě předchozího dílu a odfláknutý dabing, který by neuspěl ani ve filmovém céčku. I proto je výsledné hodnocení rozervanost sama, když máte na jedné straně spoustu možností, jak experimentovat a na druhé pro změnu nutnost dělat přesně to, co po vás hra chce, abyste se někam posunuli. Všechny potenciálně zajímavé prvky jsou navíc zabité tím, že je nelze kreativněji využít a i to je ve výsledku důvod, proč si hra nemůže odnést lepší než lehce nadprůměrné hodnocení šest bodů z deseti.