MediEvil

Právě v říjnu před 21 lety spatřila světlo světa akční rubanice jménem MediEvil. Zavítala exkluzivně na první PlayStation a břitkým smyslem pro humor i náročnou hratelností si našla cestu do srdcí řady hráčů a dostalo se jí i následné péče v podobě druhého dílu a také přepracované verze jedničky pro PlayStation Portable. Nemrtvý hlavní hrdina ale ani na kapesní konzoli neřekl své poslední slovo a v rámci akce PlayStation Experience došlo předloni k nečekanému odhalení plnohodnotného remaku pro aktuální PS4. Prakticky od počátku přitom bylo jasné, že jde o co možná nejcitlivěji provedenou předělávku, která ctí design, jednotlivé herní mechanismy i scénář. A právě tento přístup je nejsilnější a současně i nejslabší stránkou celé hry.

MediEvil není pro dnešního hráče typickou hrou, jde o titul, který jasně cílí na starší generaci a na ty, kdo pamatují originál. Potěšit je může tím, že se za více než dvacet let kromě grafiky vůbec nic nezměnilo, k čemuž ale mám hned několik zásadních výhrad. Herním průmyslem se sice pohybuji už nějakou tu dekádu a kupříkladu na Golden Axe, Ugh!, či na Tajemství oslího ostrova dodnes rád vzpomínám, jsem si ale na druhé straně moc dobře vědom toho, že není vzpomínka jako vzpomínka. A některé je třeba lepší nechat raději spát věčným odpočinkem.

Remake se vším všudy

Maximální věrnost originálu v případě MediEvil znamená, že v době recenzování a ještě před samotným vydáním hry mi nehrozil žádný výraznější zásek. Vůbec mi totiž nemuselo být úzko z těch několika zajímavých hádanek s vědomím, že pomoc před vydáním hry jen sotva dohledám. Stačilo zavítat do historie a otevřít si kterýkoli z návodů k originálu z roku 1998, které až na vyložené drobnosti fungují dodnes. Ostatně již předem se nechal výkonný producent hry Jeff Nachbauer z týmu Other Ocean Emeryville slyšet, že pokud změna nebude nezbytně nutná, všechny prvky hry ponechají na svém místě. Pamětníci originálu se díky tomuto přístupu mohou ve hře cítit jako ryba ve vodě. Těm ostatním lze představit MediEvil jako akční 3D mlátičku s několika akrobatickými prvky, v níž hlavního hrdinu ovládáte primárně při pohledu shora. Kamera sice občas lehce změní perspektivu, například při vstupu do interiéru, to ale ne vždy funguje na výbornou.

Z okolních obrázků i z videa jste již mohli vypozorovat, že hlavním hrdinou je kostlivec. Tím je Sir Daniel Fortesque, samozvaný hrdina, který částečně šťastnou náhodou kdysi zachránil své domovské království Gallowmere před zlým černokněžníkem. Sám přitom ale bídně zhynul po zásahu šípem. Jenže co čert nechtěl, antagonista Zarok vstal z mrtvých a pokouší se ovládnout celý svět. To samozřejmě noblesní kostlivec Fortesque nemůže nechat jen tak a o jednu stovku let později se musejí oprašovat i jeho kosti. Fortesque se ve hře vydává na strastiplnou pouť, na jejímž konci je porážka Zaroka a navrácení míru. Prim přitom hrají smysl pro humor i unikátní grafická stránka hry, jež byla v případě originálu inspirována snímkem Ukradené Vánoce z roku 1993.

Sir Fortesque se ve hře pohybuje sérií úrovní poskládaných do schématické mapy. Hra není zcela lineární, mezi jednotlivými arénami lze po projití několika úvodních levelů jednoduše přebíhat. Každou z těchto úrovní lze zvládnout klidně i za zhruba deset minut.  Ze hry to ale v žádném případě nečiní snadnou záležitost – naopak. První úrovně projedete jako nůž máslem a až si začnete myslet, že i ten zbytek zvládnete s prstem v nose, přijde vystřízlivění. Souboje s bossy jsou sice na první pohled primitivní z pohledu použitých mechanismů, zapomeňte kupříkladu na náročnost Cuphead, jsou ale nekompromisní z hlediska rychlosti, se kterou v nich můžete zemřít. Nechybí jim také variabilita, za všechny mohu zmínit například mravenčí královnu či dýňového krále. Každý takový souboj navíc nabízí i několik postupných úrovní, takže když už si začnete myslet, že máte vyhráno, tak přijde přerod a jede se nanovo. Stále přitom visí ve vzduchu konstantní riziko smrti. To samé velmi brzy začne platit i o běžných nepřátelích, kteří vás dokáží srovnat velmi rychle a v případě vyčerpání životů přichází nekompromisní restart úrovně, který dal zapotit nejenom mně, ale i mému DualShocku, který se několikrát ocitl v přímém ohrožení života.

MediEvil se už po pár desítkách minut stává velmi tuhou záležitostí a jediný způsob, jak si hraní usnadnit, je sběr duší nepřátel a nalezení speciálních pohárů. Háček tkví v tom, že tyto poháry, byť nejsou většinou nijak důmyslně ukryté, získáte až poté, co pobijete určitý počet nepřátel v dané úrovni. V případě úspěchu je Sir Fortesque následně přenesen do síně hrdinů, kde si potyká s dávno zemřelými druhy a kde může obdržet například lepší zbraně či životy navíc. Dalšího navýšení obtížnosti autoři docílili tím, že do některých úrovní zakomponovali ozbrojené civilisty. Ti sice na našeho protagonistu útočí, zároveň jim ale nesmí být ublíženo. Výjimkou pak také nejsou neporazitelní nepřátelé, před kterými je lepší raději rovnou utíkat. V takových chvílích oceníte zejména menší rozsahy úrovní i to, že je můžete kdykoli zopakovat, třeba s lepší zbrojí, štítem, nebo jen s odpočatými nervy.

Vítejte zpět, devadesátky!

Z výše popsaného vám musí být jasné, že nostalgie zde hraje hlavní roli a že se tvůrci remaku do žádných experimentů raději nepouštěli. To není nutně špatně, jenže stejně tak to není ani dobře. Herní průmysl se za více než dvacet let posunul mílovými kroky kupředu a některé mechanismy zastaraly až příliš. Zatímco obtížnost hry může být ještě zábavná a představuje sympatickou výzvu, tak například dost omezený systém soubojů je primitivní až moc a po čase se může omezit na mačkání jediného tlačítka, čemuž neprospívá ani jednoduchá umělá inteligence. Zachránit by hru mohly alespoň základní RPG prvky, ale i ty ve hře chybí. Osobně mi vedle toho vyloženě překáželo hloupé ovládání, kvůli kterému nebyla nouze o zasekávání se o překážky a o četné pády. A nepomáhala mi ani kamera, která občas při přechodu do nové lokace nepochopitelně změnila úhel a musel jsem se znovu zorientovat. A jestliže v té chvíli zrovna vedle vás stojí nepřítel a řeže vás, tak o to hůře. Do takových momentů jsem se dostával opakovaně a samozřejmě jim párkrát následovala nutnost úroveň restartovat. Pomyslnou třešničkou těch nešťastných mechanismů pak pro mne osobně byly pasáže, kde bylo nutné skákat. Zde hra působila skutečně jako návrat do devadesátek, k prvním titulům zasazeným do 3D, a do doby, kdy se tvůrci se třetím rozměrem teprve učili. Ovládání je v takových chvílích velmi těžkopádné a smrt je často nevyhnutelná.

Jestli vás ale takové pasáže budou frustrovat, může vás alespoň potěšit, že nápis „konec hry” je napsaný hezky česky. A nejen ten, celá hra je počeštěná, a to dokonce včetně dabingu, což je vedle nedávného Concrete Genie ve velmi krátké době druhý takový titul. Na to nelze říci nic než bravo a jen tak dále. A když už jsem u těch technikálií, lze určitě zmínit, že hra se na PlayStationu 4 Pro prezentuje ve 4K rozlišení a ruku v ruce se zmíněnou stylizací je stále na co koukat.

I tak se ale MediEvil hodnotí obtížně – jde o jasné pokynutí všem nostalgickým hráčům, ale objektivně řečeno to nemusí tak docela stačit. Titul si zaslouží pochvalu za svižnou akční hratelnost i okamžitou přístupnost herních mechanismů, nelze ale podcenit pohled dnešního hráče. Hodnocení vedle letitých mechanik přitížila hloupá AI, nijak originální systém soubojů a celková jednoduchost konceptu. Nicméně fanoušci MediEvilu nemusí být vůbec zvědaví na můj názor a pokud si chtějí zahrát tu stejnou hru jako před lety, chtějí se vrátit zpět třeba až do svých dětských let a užít si svižnou a přitom stále ještě tuhou akci, tak jim v tom MediEvil rozhodně nebude bránit.