Ancestors: The Humankind Odyssey

Designér Patrice Désilets měl skvělý nápad a se svým studiem Panahce se před čtyřmi lety pustil do jeho realizace. Z usilovného snažení nakonec vzešla hra Ancestors: The Humankind Odyssey, která je fascinujícím výletem do mnoho milionů let vzdálené historie lidské rasy, která však selhává kvůli snaze být realistickou až přespříliš. Na místě, kde byste očekávali rozumně dávkovanou zábavu a přiměřenou odměnu tak přichází jen nutnost vracet se neustále zpět, stvrzovat nově nabyté zkušenosti a schopnosti napříč mnoha generacemi primátů a na konci z toho všeho mít jen pocit, že jste se vlastně nikam příliš neposunuli. I tak si ale hra zasluhuje pozornost a v mnoha ohledech uznání – originalitou totiž rozhodně nešetří a budete v ní dělat věci, které si v jiných hrách vyzkoušíte jen stěží.

Nutno také uznat, že pocit, který může hráč zažít při prvním rozlousknutí kokosového ořechu, nebo později při prvním zabití útočícího predátora, je vážně uspokojivý a vzbuzuje doslova až zvířecí radost. Tyto momenty jsou ale vykoupeny mnohahodinovou rutinou, kterou navíc musíte opakovat pokaždé, když se posunete v čase i prostoru o sta tisíce let kupředu. Jen několik nově nabytých schopností si totiž můžete vzít „s sebou“ a všechno ostatní – byť již na neuronové mapě znázorněné – si musíte zas a znovu osvojovat, jako by to bylo poprvé. I kvůli tomu se dá průchod hrou počítat na desítky hodin, ovšem za předpokladu, že nástrahám evoluce budete čelit s úspěchem a váš klan nevymře při marné snaze dojít až na konec. Hra totiž kromě nápovědy neobsahuje ani možnost načíst si předchozí uloženou pozici, takže musíte být na pozoru, efektivně se rozmnožovat a věřit, že to, co děláte, děláte správně. Nikdo jiný kromě zkoušených primátů vám totiž tuhle informaci nedá…