Still Wakes the Deep

Cítím se pokaždé trochu zvláštně, když se snažím někomu vysvětlit existenci opravdu velkého počtu herních žánrů, zpracování, přístupu k herním mechanismům i hratelnosti jako takové. Zatímco u filmů, zdá se, každý chápe, že společnosti pracují s rozdílnými rozpočty nebo že se ve filmu nemusí ve smyslu scén odehrát nic velkolepého, aby se mohlo jednat například o skvělé konverzační drama (zdravím Pozemšťana), ke hrám jejich fanoušci tak velkoryse nepřistupují. Nebo alespoň ne univerzálně. Jistě, narážím na nelichotivě pojmenovaný žánr simulátorů chození, v nichž zpravidla hráči jen chodí dopředu, tu a tam potkají nějaký interaktivní prvek, ale ve skutečnosti jen hodně poslouchají a sledují, jak se odvíjí příběh, případně si vychutnávají nastavenou atmosféru. Takový zkrátka tenhle žánr je a důvod, proč začínám tak rozvlekle a pro někoho zbytečně, pramení jednoduše z toho, že Still Wakes the Deep není jiný. Je to zkrátka další hra od The Chinese Room, ve které toho moc nenahrajete. Přesto si ji budete pamatovat a jsem přesvědčen, že v dobrém.

Elektrikářem na ropné plošině

Still Wakes the Deep v mnohém navazuje na předchozí hry zmíněného britského studia, jakými byly Dark Esther, Amnesia: A Machine for Pigs, ale hlavně Everybody’s Gone to the Rapture. Právě poslední zmíněný titul z portfolia The Chinese Room mi Still Wakes the Deep evokuje nejvíce, zejména díky skvělému dabingu, příběhu malých lidí běžícího na poazadí a podobnému ukotvení v historii. Novinka vás na konci roku 1975 přenese na ropnou plošinu Beira D v Severním moři, na které se těsně před Vánocemi probudíte v kůži elektrikáře Camerona McLearyho. Postupně se dozvíte, že Caz, jak hlavního hrdinu oslovují všichni kolem, nemá s prací na ropných plošinách žádnou zkušenost a že se na místo dostal díky svému příteli Royovi, který na Beira D vaří. Nešlo však o žádnou náhodu, Caz se totiž – mírně řečeno – na pevnině nepohodl s jedním mužem, ten proti němu podal žalobu a hrozí, že problémy nedopadnou jen na jeho hlavu, ale že tím bude ovlivněna i jeho manželka se dvěma dcerami. Ty si Caz připomíná obrázkem, který mu však žena na plošinu zaslala spolu s dopisem, že se hodlá rozvést.

Zdroj: The Chinese Room

Díky skvělému dabingu se silným skotským přízvukem u většiny postav, perfektní grafice a vážně neotřelému zasazení, na mě ihned dýchla podivná melancholická retro atmosféra ještě umocněná skvělým hudebním doprovodem. Jestli vystihovala Cazovo rozpoložení, který vstřebával jednu životní katastrofu, aby se na něj valila další, to nevím, ale po úvodu, který působí velmi adventurně a dovolí vám popovídat si s řadou postav a zjistit trochu víc o tom, jaká panuje na plošině nálada, to už bude trochu jedno. Předák plošiny Rennick se totiž dozví o Cazových problémech doma a od plic mu řekne, co si o tom myslí. Rozhodne se navíc Caze vyhodit a hodlá ho vrtulníkem poslat pryč. Nikdy k tomu ale nedojde, protože v tu chvíli parta obsluhující vrták narazí na problém a vše nabere rychlý spád. Caz kvůli otřesům plošiny spadne z heliportu do moře, je na poslední chvíli zachráněn z ledových vln, a po chvíli strávené na zemi před ohřívačem se probouzí do hororu. Po vrtáku se totiž z hlubin plazí podivná zářící entita, která nevěstí nic dobrého.

Pan Carpenter by měl radost

Popisovat víc z příběhu by bylo vzhledem k délce hry zbytečné. Na konec Still Wakes the Deep totiž dokráčíte za přibližně šest hodin a jediné, na co se tedy omezím, je konstatování, že „ta věc“ kromě jiného mění lidi na ne zrovna přátelská monstra. Ta jsou jedním z polínek, kterými hra přikládá pod oheň celého hororu, i když přímých konfrontací si zde užijete jen hrstku. Navíc musím potvrdit, že ačkoliv se pohybujete na ropné plošině a je tu velké množství potenciálních zbraní, ve Still Wakes the Deep vás nečeká žádný boj. V popředí jsou pasáže, v nichž se musíte kolem monster proplížit, případně je pomocí vrhání nejrůznějších předmětů odlákávat od sebe, což, přiznávám, není zrovna nápadité a nepomáhá tomu ani celková linearita zážitku. Ačkoliv mi nebyla na překážku při procházení jednotlivých částí plošiny, které jsou mezi sebou odděleny načítací obrazovkou, nulová možnost sejít z cesty během střetnutí působí přeci jen rigidně. Jde ale pro mě asi o jediný škraloup na mělké hratelnosti, která jinak odpovídá mantinelům žánru a nesnaží se přebít popisovaný příběh a osudy lidí.

Ty jsou vykresleny dostatečně šťavnatě, hra se rozhodně neštítí naturalistických výjevů a ke slovu na mnoha místech přijde i smrt. Díky zmiňovanému dabingu a plastičnosti, s níž jsou napsané jednotlivé postavy, dokázaly i ve mně silnější okamžiky pohnout a speciální jednu ztrátu jsem si opravdu naplno prožil. Je vidět, že The Chinese Room se posouvají kupředu a nejen pouze ve smyslu vyprávění či zvratů. Jak jste mohli sledovat už v našem streamu, hra je po technické stránce na špičkové úrovni, bez ohledu na to, že nezpracovává žádný velký otevřený prostor a nevezme vás jinam než do dalších částí stále stejné ropné plošiny. Unreal Engine 5 vyniká zejména v nasvícení, které se vývojářům podařilo trefit na jedničku, skvělé jsou ale také jednotlivé animace nebo efekty nevlídného počasí. Ačkoliv si Still Wakes the Deep nijak nepohrává se změnou geometrie úrovní, jako se děje například v Layers of Fear, není tu nouze o psychedelické chvíle nebo flashbacky které šlápnou vždy na adekvátně dlouhou dobu na brzdu, aby mohlo za chvíli dění na plošině pokračovat opět ve vysokém tempu. I tenhle balanc jsem si naplno užíval a chvílemi jsem se nedokázal rozhodnout, jestli chci vědět víc z Cazovy minulosti nebo se posunout blíž k vyřešení záhady na plošině.

Udržet se nad hladinou

Během zmíněných pěti šesti hodin se plošina i pod vlivem nastalých okolností rozpadá, nebezpečí tu číhá na každém kroku a dojde i na několik takřka plošinovkových sekvencí. Škoda jen, že ze hry někdy až příliš křiklavě čouhá, kudy vede jediná cesta vpřed, zvlášť když je i na standardní obtížnost výrazně vyznačená žlutými prvky. Očekával bych, že pokud hra nabízí možnost naplno si užít jen příběh, druhý stupeň bude prostý většiny nápověď, které tu ani nejsou zapotřebí, když v podstatě neřešíte žádné hádanky. Nakonec to ale zachránil update, který přidal možnost indikaci dalšího postupu pomocí žluté barvy potlačit, čímž se za mě vyřešil i problém s tím, že hra může působit příliš jednoduše. Pořád ale platí, že vás svodidla hry nepustí z cesty a dostanou vás vždycky tam, kam chce scénář. Protože je ale opravdu povedený a navíc příběh přijde i s dostatečně uspokojivým i trochu šokujícím koncem, nevidím důvod, proč si na to v tomhle žánru jakkoliv stěžovat.

Naopak, pokud hledáte něco originálního alespoň ve smyslu zasazení, nevadí vám prvky kosmického hororu jako od Lovecrafta a jste v míru se skutečností, že některé hry nejsou tolik hrami jako spíš zážitkem, máte ode mně jedno velké doporučení. Přichází ale s několika upozorněními, které byste měli dobře zvážit. I přes to, že se hra prodává za 35 eur, viděl jsem několik průchodů za pouhé tři hodiny. To už se může zdát jako příliš za zajímavou, hezky vypadající, ale docela krátkou záležitost, pořád je tu ale možnost zahrát si verzi z Game Passu. Tam je hra k dispozici ode dne svého uvedení a jde rozhodně o nejpříjemnější možnost, jak zahnat jakékoliv rodící se zklamání z věcí, které stojí nad samotnou hrou. Z těch konkrétních pak můžu nad rámec již vyřešené navigace nebo slabších konfrontací s monstry zmínit hrstku grafických glitchů a skutečnost, že jednotlivými částmi hry projedete s pocitem, že jste mohli najít či prozkoumat víc, ale užuž sledujete načítací obrazovku a přesouváte se do další části plošiny. Zážitek mi to ale rozbít nedokázalo, a i když pořád nechávám Everybody’s Gone to the Rapture v pomylsném žebříčku nad Still Wakes the Deep, nelituju ani jedné minuty v Cazově kůži.