Wolfenstein: Youngblood

Vybavíte si ještě ten pocit, když jste se mohli po dlouhých pěti letech v roce 2014 opět zakousnout do série Wolfenstein? Vzpomenete si, jak přesně dokázali do té doby neznámí vývojáři z MachineGames smíchat všechny ingredience a jak perfektní Wolfenstein: The New Order byl? Pak se slzou v oku vzpomínejte dál a klidně k tomu přihoďte i dojmy z obou následujících dílů, tedy The Old Blood a The New Colossus. Na dlouhou dobu totiž půjde o jediné akceptovatelné přírůstky do téhle legendární série, protože to, co provedli ti stejní vývojáři, nyní i ve spolupráci s jinak velmi úspěšným studiem Arkane, je videoherní svatokrádež.

Nemusí být tak zle, ne?

Wolfenstein: Youngblood byl světu představen před rokem na E3 a už tehdy se pravověrní fandové série pozastavovali nad tím, co že to Bethesda se svými studii vlastně zamýšlí. Wolfenstein, ve kterém hráči nehrají za legendárního B.J. Blazkowicze? Kooperace? V hlavní roli dvě ztřeštěné pubošky? Osmdesátá léta? Otazníků naskákalo po odprezentování hry jako hub po dešti, ale zněl bych teď jako pokrytec, kdybych se snažil tvrdit, že jsem už tehdy ve vzduchu cítil – omlouvám se za to slovo – průser tak galaktických rozměrů. Ne, já vývojářům věřil, zvlášť, když mě bavil Dishonored a právě zapojení Arkane slibovalo trochu jiný design i povahu misí, nikdy bych si ale nemyslel, že s tak perfektní látkou a know-how může někdo i přes pečlivé testování a korporátní schvalovací postupy shořet jako papír. A upřímně říkám, dlouho jsem se rozmýšlel, jak k hodnocení téhle hry přistoupím, protože i s vědomím, že vás čeká něco nového, vypadá všechno na první pohled vlastně docela dobře, bez problémů. Stačí ale projít prologem a pochopíte, že vývojáři při navrhování nacisty okupované Paříže a toho, co se v ní má odehrát, příliš nepřemýšleli.

Pojďme na to ale pěkně postupně – píše se rok 1980, od událostí z New Colossus uběhlo 20 let a Spojené státy si užívají svobodu, kterou pro ně vybojoval hrdina Blazkowicz. On sám přitom utěšeně stárne a po boku ženy Anyi vychovává dvě dcery – Jessicu a Sophii. Ta první je podobná matce, ta druhá je pro změnu dívčí variantou svého osvaleného táty a pomineme-li, že nejde o úplně normální rodinku, mají se vcelku spokojeně. Papá–válečný hrdina by se ale nesměl zbláznit a beze stopy zmizet kamsi do Francie, což dcery vyburcuje k tomu, aby se ho vydaly hledat. Pro tuhle rozehrávku připravili vývojáři cut-scénu v duchu předchozích dílů, ve které nechybí staré známé postavy, dávka přijatelně trapného humoru a kreativní práce s kamerou; takových momentů ale nabídne Youngblood jako šafránu. Zapomeňte tedy na to, že by se hra snažila příběh vyprávět jinak než prostřednictvím rádiové komunikace s velitelstvím odboje v pařížském metru, kam se za několik desítek minut po startu podíváte. Neříkám tím, že další cut-scény chybí úplně, ale jsou tak sporadické a ve výsledku nudné, že příběh odsouvají na druhou kolej.

Čtverečky a obdélníčky

A to je upřímně nezvyk, i když by mnozí mohli namítnout, že Wolf je přece především střílečka. Nevím, jak vy, ale mně v podání MachineGames příběh vždycky bavil a některé ze scén řadím úrovní zpracování a nápaditostí k vysloveně legendárním. Bohužel, Youngblood jde svou cestou a s absencí příběhu se vytratil i hlavní záporák. Celou dobu tak budete kosit zástupy nacistických vojáků, ale v zásadě nebudete vědět proč, aby se v úplném závěru onen záporák nakonec odněkud zjevil a – tohle fakt není spoiler – vy jste ho prostě a jednoduše zlikvidovali. Divné, možná, ale ještě by to nemusela být taková krize, protože tu je pořád ono oblíbené kosení nácků, jenže i do tohohle starobylého rituálu vývojáři zasáhli a snažili se o evoluci na místech, kde to vůbec není třeba.

Dřív nebo později pochopíte, že znovu a znovu bojovat se vším, co se před vámi narodí, je zcela zbytečné, zdržuje vás to a připravuje o náboje.

Z nepřátel se totiž v Youngbloodu staly nechvalně proslulé houby na náboje, nenechte se ale zmást, že by se hra snažila přiblížit lootovacím střílečkám, kde tenhle mechanismus nepřekáží. Podstatné totiž je, že tady z nepřátel žádný loot nepadá, takže se kdysi svižná a uspokojivá akce mění na management zásobníků a takřka neutuchající střídání zbraní, mezi kterými navíc není žádná vyslovená novinka. Vývojáři se totiž rozhodli, že jednotlivé kousky ze zbraňového arzenálu se budou hodit na jiného nepřítele, což symbolizují čtverečky a obdélníčky výstroje za ukazatelem zdraví. Během boje vám tak hlavou neustále běhají dotazy jako – jsou to ty malé čtverečky, nebo ty větší čtverečky? A je teď lepší vzít brokovnici nebo vlastně samopal? A ne, odpověď není tak prostá, jak by se nabízelo – tedy že brokovnice na blízko je mnohem účinnější než pistole. Pokud totiž budete brokovnici střílet do štítů zastoupených obdélníčky, bude mít menší účinnost než pistole, i kdybyste se stavěli na hlavu. A vážně si tu u recenze akční hry jménem Wolfenstein vysvětlujeme něco o čtverečcích a obdélníčcích?

Líheň na nepřátele

Pokud byste si ale mysleli, že tady přešlapy končí, pak pro vás mám celou nůši podobných záležitostí. Například náboje – na střední úroveň obtížnosti je poměrně problematické, mít jich dostatek a v kombinaci se čtverečky a obdélníčky jsem se dostával do šílené spirály, kdy jsem byl nucen používat nevhodné zbraně v nevhodných situacích a plýtval už tak nedostatečnou municí. Vyslovenou lahůdkou je ale skutečnost, že pokud v rozběhnuté misi neuspějete a spotřebujete všechny možnosti, jak se nechat oživit, čeká vás restart celé úrovně. Ano, žádný záchytný bod, nic takového v Youngblood neexistuje. A to jsem vám přitom ještě neřekl to nejhorší – takže, pozor, po restartu se vám, čtete správně, nedoplní munice! A to ani v případě, selžete-li u jednoho z bossů, na kterého jste vypotřebovali snad úplně všechno, co jste měli u sebe a teď se k němu musíte znovu prokousat přes zástupy nepřátel. V jisté obměně to pak platí i pro momenty, kdy jen přejdete z jedné části té stejné úrovně do jiné – podotýkám bez loadingu – a po chvilce se rozmyslíte, že se vrátíte zpět. Jako překvapení vám Youngblood nadělí čerstvý respawn všech vojáků a vojenské techniky, kterou jste před minutou dvěma poslali na onen svět. Nemáte zač!

A ještě pořád nejsme na konci. Z toho, co už nějakou chvíli sledujete, určitě chápete, že jednotlivé části Paříže jsou poměrně otevřené a po vzoru vzpomínaného Dishonored vám nabízí dostatek volnosti. Můžete se do nich pomocí metra libovolně vracet, plnit v nich vedlejší úkoly, případně se dostávat za pomoci nově odemknutých zbraní do dříve nedostupných míst. Celkově je ale lokací jen hrstka, za chvíli se je naučíte znát zpaměti a vezmeme-li v úvahu, že vás do nich jednotlivé úkoly pořád dokolečka vrací, řeči o stereotypu a určité schematičnosti vašeho postupu jsou určitě na místě. V kombinaci se vším výše uvedeným se pak dostávám k tomu, co jsem naznačoval už v titulku celé recenze – dřív nebo později pochopíte, že znovu a znovu bojovat se vším, co se před vámi narodí, je zcela zbytečné, zdržuje vás to a připravuje o náboje. Proto je efektivnější na boj jednoduše kašlat a proběhnout až k vytyčenému bodu. Hned vzápětí ale dodávám, že sama možnost, tohle ve hře provést, vypovídá o designu snad ještě víc než všechno ostatní.

Já na ségru a ségra nic…

Dosud nepadlo ani slovo o kooperaci, která měla být hlavní předností Youngbloodu a já se k ní osobně dost upínal. Právě v možnosti, zahrát si s kamarádem za přítomnosti všech dobrot, které hry od MachineGames nabízejí, jsem shledával největší potenciál a nutno uznat, že to v kooperaci s živým hráčem funguje dobře. Koupíte-li si deluxe edici hry, můžete pozvat parťáka ke hře, aniž by on sám hru vlastnil, což by mohli s klidem okopírovat i ostatní vývojáři. Sympatické také je, že můžete kromě vlastního střílení a sdílení až tří společných životů/respawnů spolupracovat i na bázi doplňování munice či štítů, jednoduše tak, že toho druhého tlačítkem povzbudíte. Pocit sounáležitosti sice trochu bourají opakující se hlášky obou sester, které vám ke konci už začnou lézt krkem, ale společnému boji nestojí nic v cestě. Diametrálně odlišný zážitek ale přináší hra v offline režimu, přehnaně označeném jako sólo hra. I tady totiž musíte hrát ve dvojici, ovšem s tím rozdílem, že se ovládání druhé ze sester zhostí umělá inteligence, která bývá po většinu času tak nějak vypnutá a nechává postavu stát třeba uprostřed té největší vřavy. Zapomeňte také na to, že byste se pokoušeli o nějaký kradmější postup – druhá ze slečen na vaše krčení z vysoka kašle a spouští jeden alarm za druhým. A bohužel, ne vždy je ochotná dojít až k vám ve chvíli, kdy jste vyřazení z boje a potřebujete zvednout zpět na nohy. V takovém případě jsem už v průběhu hrou automaticky sahal k možnosti, využít jeden ze sdílených životů a skočit do hry bez pomoci, protože jinak by se až hrozivě přiblížil popisovaný restart úrovně, a to zkrátka nechcete zažít opakovaně.

Upřímně, neměl jsem ani jednou během hraní pocit, že bych si musel něco koupit, zvlášť, když jde jen o kosmetické prvky, takže podobně jako u většiny věcí, i u mikrotransakcí musím jen kroutit hlavou.

Aby byl nový dojem kompletní, hra také počítá s tradičním stromem schopností či perků, rozdělených do tří hlavních větví. Odemykáte je získanými body po každé dosažené úrovni a vylepšujete si prostřednictvím nich kapacitu zdraví nebo štítů, zvyšujete množství sesbírané munice, nebo se učíte nové pohyby pro srážení nepřátel. V kombinaci s tím pak můžete i za sesbírané mince drobně vylepšovat zbraně a měnit jim skiny, což se pojí i se vzhledem vašeho power-armoru a mikrotransakcemi. I když si můžete veškerý obsah odemknout herní měnou a není to nic složitého, vývojáři přesto věnovali spoustu času na vytvoření celého platebního systému a prémiové měny v podobě zlatých cihliček, které kupujete za skutečné peníze. Upřímně, neměl jsem ani jednou během hraní pocit, že bych si musel něco koupit, zvlášť, když jde jen o kosmetické prvky, takže podobně jako u většiny věcí, i tady musím jen kroutit hlavou. A ještě jedno malé upozornění – pokud hodláte trochu zabřednout do vylepšování postavy a zkrášlování její výbavy, nezapomeňte, že Wolfenstein: Youngblood nelze zapauzovat, a to ani v případě hraní bez živého parťáka. Opět, nemáte zač!

Pokud tedy máte pocit, že hraní téhle hry je hororovým zážitkem, mohu skutečně potvrdit, že některé okamžiky tak opravdu působí. Pořád se ale bavíme o hře, která alespoň po technické stránce zachovává předchozí standard a lze jí bez větších problémů projít od začátku až do konce. Zároveň je také nutné potvrdit, že MachineGames stále umí udělat kvalitní zbraně a pocit ze střelby je sám o sobě velmi uspokojivý. Pěkné jsou i exploze a další efekty, které sekundují zážitku z předchozích her a táhnou Youngblood o trochu výš, pořád to ale stačí jen na upachtěný průměr. Hře chybí zábava, motivace a hlavně zcela fundamentální prvky, jako jsou checkpointy a pružnější umělá inteligence. Jinými slovy – inovace opravdu nemusí probíhat jen tím způsobem, že z každé hry se najednou stane open-worldový sandbox. To už více či méně úspěšně dělají jiné značky a Wolfenstein od MachineGames byl svůj díky tomu, že si vždycky poradil jinak. Tak snad příště…