Paper Mario: The Thousand-Year Door

Nebojte, nebudu začínat recenzi dalšího spin-offu Super Maria obligátním zdůrazněním širokého záběru věhlasného hrdiny stovek her Nintenda. Koneckonců, série RPG pojmenovaná Paper Mario je dávno etablovaná a není třeba jí představovat. Čítá šest hlavních dílů, z nichž ten poslední jsme tu před bezmála čtyřmi lety také recenzovali – Paper Mario: The Origami King tehdy dostal od Zdeňka solidních 7/10. Dnes se díky remaku vracíme k druhému dílu, který vyšel před dvaceti lety na GameCube. Volba to je logická, byl to díl velmi ceněný, a pokud si dohledáte nějaký žebříček nejlepších dílů Paper Maria, The Thousand-Year Door v něm celkem spolehlivě najdete na prvním místě. Jeho nečekaně vtipný a zamotaný příběh nebo chytlavý bojový systém hráče ve své době nadchl, je ale otázkou, jak hra obstála ve zkoušce časem a zda dokáže uchvátit i po dvaceti letech.

Papírové pilíře

Původní Paper Mario vyšel v roce 2000 ještě na Nintendu 64, kde měl být zprvu pokračováním Super Mario RPG. V Nintendu se ale rozhodli částečně upozadit RPG prvky na úkor akce a dobrodružství a přišli také s papírovou stylizací postav i prostředí. Vidím tři základní pilíře série. Předně je to prozkoumávání interaktivního světa s předměty a hádankami, za druhé jsou to tahové souboje se zapojením NPC postav a nakonec humorný příběh s nezřídka až obskurními dialogy. Druhý díl z GameCube převzal základy prvního dílu, v některých aspektech ale výrazně přiložil pod kotel.

Bitvy se odehrávají na jevišti před publikem a čím lépe bojujete, tím více diváci jásají a v důsledku vám umožňují používat více speciálních pohybů. Nespokojení diváci na vás házejí kameny.

Pro hráče RPG budou zdejší tahové souboje povědomé a srozumitelné, nechybí v nich ale ani řada drobných specifik od bonusů za správné načasovaného útoku až po odznaky, kterými si můžete přizpůsobit bojové schopnosti, vytvořit jednotlivé útoky nebo případně redukovat sílu jiných. S odznaky můžete různě experimentovat a fungují i jako velká motivace k prozkoumávání světa, neboť vám ty nejvzácnější logicky mohou také nejvíce pomoci. V The Thousand-Year Door samozřejmě také levelujete postavu, takže si postupně vylepšujete hit pointy, sílu útoku a právě i kapacitu pro aktivní odznaky (ta je mimochodem pro úspěch ve hře podle mě nejdůležitější). Zásadní inovace v soubojích je ale ještě jiná – bitvy se odehrávají na jevišti před publikem a čím lépe bojujete, tím více diváci jásají a v důsledku vám umožňují používat více speciálních pohybů. Vaši obdivovatelé vám přidávají bonusy, nespokojení diváci na vás naopak házejí kameny. Funguje to velmi zajímavě, a to jak z hlediska herních systémů, tak i v rámci roztomilé prezentace.

Pak je tu dobrodružná složka, tedy prozkoumávání světa, řešení hádanek, sbírání ukrytých předmětů a dialogy s postavami. Hra je vcelku rozsáhlá a její dohrání si vyžádá nějakých 30 hodin vašeho času, takže jí v důsledku chtě nechtě občas spadne řetěz. Nezřídka prostě ztratí spád a mimo jiné kvůli častému běhání sem a tam se postup stává poněkud rutinním. I v těchto slabších momentech se ale Paper Mario dokáže opřít o bojový systém, který je přes příležitostnou fádnost stále spolehlivě chytlavý.

Cože? Nintendo?

Teď už se ale dostávám k tomu hlavnímu, co mě na Paper Mariovi na GameCube bavilo a co si ze hry živě pamatuju i po dvaceti letech. Tedy k rozvratnému a svéráznému humoru a obsazení. Vůbec netuším, kde se tohle v japonských vývojářích (hru i remake pro Nintendo vyvíjelo studio Intelligent Systems) vzalo a dost by mě zajímalo, jak ten komediální příběh kreativně vznikal, protože se tu nakonec sešlo opravdu úplně všechno včetně jistě nesnadného překladu do angličtiny.

Budu se snažit prozrazovat co nejméně, ale to zásadní říct musím. Už proto, abych důrazně varoval všechny, kdo čekají další rodinné dobrodružství s Mariem. Ten dostává dopis od princezny Peach, která ho zve do města Rogueport, kde je ukrytý velký poklad. Mario se na výlet nadšeně vypraví a brzy zjistí, že byla princezna zajata. Potud nic neobvyklého. Mario ale na hlavním náměstí najde šibenici a z městečka se brzy vyklube zaplivaný zapadákov, ve kterém probíhá organizovaný zločin. Jedna z prvních postav mu řekne, že smrt je nevyhnutelná a přijde si pro všechny. Další postava ho nepustí do průchodu proto, že jí spadla na zem oční čočka. Pak se v jedné cutscéně Peach dostane k počítači a napíše Mariovi dopis, načež se do ní onen počítač zamiluje (spoiler: je z toho tragický románek). A později se Luigi vydává na svou vlastní absurdní výpravu do Vaflového království, o které Mariovi průběžně nadšeně a detailně referuje, přičemž vyprávění zjevně zveličuje. Dialogy a vlastně i herní úkoly nezřídka dalece překračují limity, na které jsme od Nintenda zvyklí, až to vyvolává otázky, kam se tenkrát poděli jindy pozorní firemní cenzoři? Maria obskakují chtivé ženské postavy, drak vám během souboji nechá přičichnout ke svým nohám a vrcholem pak může být třeba role Bowsera, který se celou hru marně snaží být hlavním bossem.

Mario na hlavním náměstí najde šibenici a z městečka se brzy vyklube zaplivaný zapadákov, ve kterém probíhá organizovaný zločin.

Hra občas rozbíjí čtvrtou stěnu, nebojí se parodovat různé filmy, ale klidně i jiné hry s Mariem, třeba v minihrách s Bowserem a vysmívá se mnohým klasickým klišé žánru. Čím lépe umíte anglicky, tím více si užijete zdejší meta-humor, absurdní postavy i podvratné zápletky. Kouzelné jsou ale i zábavné lokace, kdy se dostanete třeba do luxusního vlaku inspirovaného Orient Expressem nebo dokonce až na Měsíc. Svéráznou atmosféru hry pak dokresluje fakt, že je to celé zabalené do roztomilého kabátku.

O hře se mluví jako o remaku, ale já bych jí spíše označil jako poctivý remaster. Grafika samozřejmě běží ve vyšším rozlišení, jsou tu věci jako dynamické osvětlení, postavy mají silnější texturu kartonu a mince a jiné předměty už jsou vymodelované. Také předělané animace působí plynule, což je oproti záměrně trhaným posledním dílům trochu nezvyk. a to navzdory tomu, že hra běží ve 30 snímcích za sekundu oproti 60 snímkům na GameCube. Velká pozornost byla věnovaná také audio složce v čele se znovu nahraným soundtrackem (pomocí speciálního odznaku si ale můžete přepnout na původní verzi). Formálně je vše výrazně lepší, stále ale vnímáte zub času, třeba na designu postav a omezeném detailu lokací. K remasteru se ale kloním hlavně proto, že je to obsahově prakticky totožná hra. V hratelnosti se zkrátka mnoho nepředělávalo – změny jsou jen dílčí a když už, tak spíše na úrovni „Quality of Life“ vylepšení. Vzato kolem a kolem je to dobře. Ano, je tu spousta backtracingu a různých dalších zastaralých aspektů. Ale humorný příběh a chytlavé souboje drží zážitek pohromadě. Na dvacetiletou hru až nevídaně pevně.