Terminator: Dark Fate – Defiance

Nečekal jsem, že mi Terminátor vypráší kožich. Před spuštěním pro mě byl jen další taktickou strategií, kterých jsem hrál už mnoho, tak mě přece mohl překvapit jen málo čím. Právě netradiční herní žánr pro akční předlohu byl skrytou nástrahou, která mi dokázala, že i po letech úspěšného taktizování v jiných titulech se může objevit novinka nepřinášející sice nic nového, ale taky mi nedala nic zadarmo. Každou misí v Terminator: Dark Fate – Defiance ze mě tekly litry potu a krve, abych ve finále viděl slastný vítězný nápis na obrazovce.

Jiný Terminátor

Studio Slitherine, které dřív vydalo Hvězdnou pěchotu a Hvězdnou bránu, si letos v březnu přidalo do svého portfolia strategií další kultovní filmovou značku. V Terminator: Dark Fate- Defiance máte pod svým velením vícečlenné vojenské jednotky odboje bojujícího proti Legii – armádě krvelačných strojů poháněných umělou inteligencí – i lidským kartelům a gangům. Vývojáři tentokrát vsadili na náročnější obtížnost. Ať už si vyberete kteroukoliv ze čtyř možností, počítačem ovládaní protivníci se s vámi nebudou mazlit. Naopak vás nenechají vydechnout a nutí vás být stále ve střehu. Následkem toho ale vznikají frustrující situace, které někdy končí nezdarem a restartováním mise od starší uložené pozice.

Zdroj: Slitherine

Vyšší obtížnost možná měla zamaskovat i okoukané herní mechanismy od konkurence. Taktika totiž převážně spočívá v opatrnějším postupu na malých mapách, abyste splnili hlavní a vedlejší cíle, které se postupně objevují. Pěší týmy ideálně pošlete do krytu v budovách, a podpoříte je mechanizovanou pěchotou nebo vrtulníky. Při soubojích v reálném čase s dostupnou taktickou pauzou (vyjma realistické obtížnosti a v režimu pro více hráčů) platí princip kámen-nůžky-papír, takže jednotka s raketometem je efektivní proti středně pancéřovanému dělu, které umí zneškodnit těžký tank, a podobně. O úspěšnosti v přestřelce ale kromě vhodného druhu vojsk a zbraní nakonec rozhoduje početní převaha a úroveň jednotek. Občas pomohou i speciální příkazy, jako například aktivace EMP, hackování nebo dýmovnice, ale nestalo se mi, že bych tímto citelně zvrátil vývoj prohrané bitvy. Stejně pak sledujete, jak na sebe ze vzdálenosti dvou metrů střílí kulometčík a robot, přičemž můžete uzavírat sázky, kdo vyhraje. Rozmanitost vojsk není příliš velká na obou stranách. Hra obsahuje hrstku archetypů, které se dělí většinou na tři druhy s podobnou funkčností (počítám i hratelnou Legii v skirmishi a multiplayeru). Nicméně mi to nevadilo, protože řešit ještě víc typů by jen zvyšovalo obtížnost, a možná by pak vznikala i frustrace při správě armády.

Během misí nestavíte základny ani nerekrutujete pěchotu, tu si pokaždé vyberete před nasazením. Pak máte možnost postupně povolat posily, čímž nakonec zapojíte celou armádu. Jenže to mohou i nepřátelé, a na rozdíl od vás nemají limit. Takže je to další prvek zvyšující obtížnost, který umí lézt na nervy, jelikož vaší snahou kromě splnění úkolů je také udržení co největšího počtu jednotek naživu, abyste je mohli použít v další misi. A jelikož každá mise končí nasazením všeho, co máte, ačkoliv začíná jako rádoby kradmá operace se speciálním týmem, vyšší počty hrají prim. Na frustraci přidává i horší umělá inteligence vašich vojáků, například raketomety účinné proti obrněncům použijí i proti pěchotě, pokud jim to nezakážete, a pak chybí munice pro zneškodnění vozidel. Jenže pokaždé překlikávat nastavení je pakárna. Možná jsem už zhýčkaný, ale používání vhodných zbraní zkrátka chci automatizované. Do infarktových situací vás mohou dostat i spřátelené počítačem ovládané jednotky, které máte chránit před zničením, ale ony stejně jedou napříč jasné destrukci, aby vás vrátily o třicet minut postupu zpět. Případně vám způsobí škody palbou do vlastních. Největším problémem, po kterém jsem přišel o spoustu vlasů, byl tristní pathfinding jednotek. Častá Achillova pata strategií je v TDFD přetržená na dvacet způsobů a snad ji vývojáři co nejdřív opraví. Potíž představují i absolutně nevyvážená dělostřelectva umístěná na druhé straně mapy, která dokáží napáchat ohromné škody na vašem konvoji, než se k nim někdo prostřílí přes hordy nepřátel.

Management vojsk probíhá v lineární tahové fázi mezi misemi, což je i způsob, jakým se posouváte v kampani. Celkově to působí jako dějová výplň, u které je nutné přemýšlet během správy armády, protože pro progres a zvýšení síly používáte kredity, suroviny a body pro rekrutování. Vždy je nutné si pořádně rozmyslet, zda nakoupíte nové týmy, vylepšení, komu doplníte stavy, náboje a palivo, aby vám zbyl dostatek na posun do další mise. Pokud to nevychází, musíte směnit své vojáky za potřebné zásoby. Zde taky funguje systém povýšení jednotek na základě získaných zkušeností z boje zajišťující výběr nových pasivních a aktivních schopností. To vám umožňuje vypiplat si své univerzální oblíbence, jenže o to smutnější budete, pokud vám je mrknutím oka eliminují. Jelikož smrt je v případě zničení celého oddílu permanentní, zatlačíte slzu a najdete si další oblíbence. Mrzet vás to stejně bude jen skrz ztracené vybavení. Systém progrese je docela pomalý, pokud danou jednotku nepoužíváte opravdu na všechno, a osobně se mi nepodařilo s nikým dosáhnout maximální úrovně. Ale to možná bude i tím, že jsem ztratil všechny vojáky z tutoriálových misí, kteří milníku mohli dosáhnout. Mimochodem, výuka probíhá zejména v rámci stohů textu s názornými obrázky, a je kdykoliv dostupná přes encyklopedii. Každopádně funkce manažerské části jsou velmi jednoduché na pochopení i provedení a vlastně jsou jedinou oázou klidu. Svým způsobem je tato fáze podobná správě vlaku v Last Train Home, jenom méně propracovaná.

Klišé béčkovosti sedí

Milým překvapením byla příběhová část. Očekával jsem jen nutné ohraničení začátku a konce hry nějakým tím povídáním o boji za svobodu, ale ve skutečnosti jsem byl divákem poměrně solidního vyprávění. Samozřejmě není to majstrštyk jako od Jamese Camerona, ale rozhodně pro mě byl i děj motivací, proč se dostat k závěrečným titulkům. Chod událostí i dabované postavy jsou jako z béčkových akčních filmů, ve kterých nechybí jasně dané stereotypy typu naivní mladý velitel s dobrým srdcem, který postupně zmoudří. Zkušený podřízený seržant, který nesouhlasí s jeho rozkazy, ale protože je v armádě, a slovo nadřízeného je svaté, plní je, ačkoliv si neodpustí sarkastickou poznámku. Z přátel se stávají nepřátelé a z nepřátel přátelé, a další učebnicové příklady. Pro někoho mohou tato klišé být otravná, osobně ale tvrdím, že zrovna k Terminátorovi se skvěle hodí. Ve hře máte i možnosti volby s následky, které se projeví později, ale nejedná se o nic komplexního, a nakonec, vy jste přece ti dobří. Spíš díky nim máte mít pocit, že jste během putování napříč Spojenými státy a Mexikem něco změnili.

Co však vývojáři nezvládli, je přísun informací a proplétání filmečků během hraní. Zatímco jste pod palbou a věnujete se hromadě dalších věcí na bojišti, neustále vám do toho někdo kecá, aby přiblížil pozadí událostí, a kam daná mise směřuje. Jenže informace jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven, stejně tak nemáte čas si číst text ve vyskakovacím okně v levé části obrazovky, a tak se kolikrát stane, že vám unikne rada k snazšímu splnění cíle. Tohle spolu s častými filmečky vás mnohokrát vytrhne ze soustředění při taktizování. Tvůrci je totiž uměli načasovat zrovna ve chvílích, kdy probíhají těžké souboje. Hlavně v prvních hodinách jsem kvůli tomuto měl pocit, že situace na monitoru je příliš hektická a měl jsem nutkání zbaběle utéct z boje k mnohem lépe zvládnutému Last Train Home, nebo k třetímu Company of Heroes, který mi často TDFD připomínalo svým soubojovým systémem.

Technická stránka hry znatelně dokazuje, že na ní pracovalo menší studio. Ačkoliv z ptačí perspektivy je pohled na modely objektů líbivý, při přiblížení lze vidět neostré detaily, což platí i pro  prostředí. Je jedno, jak silnou počítačovou sestavu máte, ale přelézt někdy 30 snímků za sekundu dá hře opravdu práci, následkem čehož můžete místy narazit na značně trhaný obraz. V tomto ohledu můžu pochválit jen efekty destrukce a střelby, kterých spatříte mnoho. Zvuky ve hře sice tvůrci zvládli dobře, ale soundtrack skládající se ze tří opakujících se písní bez plynulého přechodu je lepší po několika hodinách vypnout. A už jsem zmiňoval pathfinding? Taky pohyb jednotek, zejména vozidel, je příliš pomalý. Nejspíš proto, aby na malých mapách se nedostaly z jednoho konce na druhý během deseti sekund. Příliš nevynikl ani level design, ačkoliv každá mise nabízí pohled na odlišný biotop, tak – vyjma snad dvou map – má v podstatě pokaždé stejné kulisy představující polorozpadlý venkov nebo zruinované město.

Obecně pro fanoušky Terminátora nejspíš nebude vhodným šálkem čaje

Terminator: Dark Fate – Defiance je dobrou taktickou strategií. Ale je nutné si uvědomit, že dobrý je za tři, v případě hodnocení her tedy průměr. Nenabízí nic originálního, jde na jistotu a osolit ji umí jen vyšší obtížnost. Doporučil bych jej náročným příznivcům taktických strategií, ktří se nebojí výzvy. Obecně pro fanoušky Terminátora nejspíš nebude vhodným šálkem čaje, ale netvrdím, abyste hru nezkusili. Jen klidně počkejte na slevu, protože cena v poměru k výkonu je vysoká (zhruba tisíc korun), nemluvě o tom, že kromě kampaně, která zabere nejméně třicet až čtyřicet hodin (možná i míň, jestli jste mistři strategií), nebudete mít další důvod, abyste ve hře strávili ještě víc času. Leda byste chtěli čelit větší výzvě na další úrovni obtížnosti. Objektivně jsem nenašel motivaci hrát například skirmishe nebo multiplayer na dostupných čtyřech mapách, což se může změnit, pokud máte kamarády se stejným nadšením pro Terminátora. Ale pathfinding a umělá inteligence vám nejspíš nadšení zkazí. A abych článek zakončil na pozitivní vlně, tak jen dodám další klišé: Hasta la vista, baby!