Dune: Spice Wars

Strategie neumírají, ačkoliv zlí jazykové tvrdí opak. Sice již nevznikají takové trháky jako Warcraft, ale stále lze objevit poměrně slušné množství kvalitních her. Příkladem může být i 4X RTS titul Dune: Spice Wars od menšího studia Shiro Games, které se proslavilo vikinskou strategií Northgard. Vývojáři ale ukázali, že jejich ambice jsou mnohem větší, což dokazuje právě komplexnost herní náplně v září vydané novince inspirující se knižní předlohou amerického spisovatele Franka Herberta a jeho syna Briana. Zároveň výběrem značky na sebe upřeli pohledy nekompromisních fanoušků sci-fi díla. Ale už v úvodu napovím, že se s výzvou porvali statečně.

Honba za mocí a kořením

Tvůrci chytře využili kulis a základních principů, které předloha nabízí, tedy že se na pouštní planetě Arrakis odehrává souboj mocných frakcí o vzácnou Melanž, politický vliv a ekonomickou nadvládu. Rovněž si přivlastnili názvosloví, i proto se zde například objevuje rada šlechtických rodů zvaná landsraad nebo obchodní korporace CHOAM. A naprosto důvtipně se rozhodli, že nevytvoří hru závislou na dějové lince. Ano, Spice Wars jsou čistokrevná strategie. Možná trochu neobvyklé rozhodnutí, ale pravdou je, že absence příběhové kampaně nijak nechybí, a zároveň se vývojáři důvtipně vyhnuli složitému vymýšlení scénáře u velmi náročné výpravné série.

Zdroj: Shiro Games

Hráči tak mohou rovnou odehrát některý ze čtyř nabízených režimů. Pro jednoho hráče je dostupný klasický skirmish, dlouhá kampaň či zkrácený duel, kde se ve zrychleném módu utkají pouze dva rody. Součástí je i multiplayer, který má v rámci aplikace Xbox umožněné hraní mezi PC a Xboxem – majitelé vytvořených serverů ale tuto možnost často vypínají. Hratelnost je nicméně v jádru stejná, tedy snažíte se zvítězit pomocí vlivu, politiky, ekonomiky nebo zničením ostatních rodů, a režimy se tak liší jen ve výše zmíněných maličkostech. Zpravidla u jiných her bych to považoval za nedostatek, ale zde nikoliv, protože svými mechanismy má mírně našlápnuto ke grand strategiím, takže i takové drobné změny v režimech mají poměrně velký vliv na nejen samotný styl hraní, ale i časovou náročnost. K dispozici je i tutoriál k osvojení nejzákladnějších mechanismů, jako tvorba vojsk, těžba Melanže či politické pletichaření, poté i samotná hra počítá s tím, že se vše ostatní naučíte v ostrém provozu. Vzhledem k vyšší obtížnosti – doporučuje se nízká pro všechny nováčky – toto rozhodnutí dává smysl, protože se postupným vývojem setkáte s tolika funkcemi, že nejlepším tréninkem je opravdu křest ohněm a opakování, ačkoliv občas jsem měl problémy pochopit, co po mě hra vlastně chce. Abyste si nemysleli, že přizavírám oči u něčeho, co mám rád, tak podotknu, že nepatřím mezi fanoušky Duny, o sérii mám jen základní znalosti z vyprávění přátel a wikipedie, jelikož knižní série je stále na mém nekonečném seznamu nepřečtených literárních děl, takže do hry jsem šel s naprosto nestranným pohledem a příslibem kvalitního strategizování.

A nesmíte ani zapomínat na rozšiřování území, abyste mohli stavět budovy zajišťující další zdroje, a především Melanž, protože kdo ovládá koření, ovládá svět (a taky platí imperiální daně).

A to jsem vlastně dostal. Naprosto mě pohltila komplexnost herní náplně, při které se snadno vžijete do role šlechtice usilujícího o moc. Už od začátku je důležité se rozhodnout, o kterou z výše zmíněných forem vítězství chcete usilovat, protože nerozvážnost většinou skončí neúspěchem. Ostatně tomu můžete jít naproti i výběrem rodu, například Harkonneni jsou lepší volbou pro vojensky zaměřenou hratelnost než třeba Atreidé, každý má ale své výhody a nevýhody. Průběh hry můžete ovlivnit také zvolením dvou ze čtyř dostupných rádců, kteří přináší určité bonusy ovlivňující zejména pozdější fázi hry. Ale i tak je nutné myslet na to, že když se například pokusíte získat 50procentní podíl na trhu CHOAM – berte to jako začátečnický kurz pro burzovní makléřství – musíte se věnovat i ostatním aspektům hry. Během pravidelného sněmu landsraadu chcete získat důležitá místa v radě a zároveň zvítězit ve volbách zajišťujících bonusy ve váš prospěch, na to ale potřebujete mít i dostatek bodů vlivu, které lze navýšit agenty, směnou za suroviny či zvyšováním hegemonie. A nesmíte ani zapomínat na rozšiřování území, abyste mohli stavět budovy zajišťující další zdroje, a především Melanž, protože kdo ovládá koření, ovládá svět (a taky platí imperiální daně). Tohle je pouze jeden z příkladů, ačkoliv princip hraní je podobný, ať už usilujete o jakoukoliv výhru. I tak to zaručuje znovuhratelnost, ale nedivil bych se, kdybyste si chtěli dát opakování až po delší pauze, jelikož minimálně pětihodinové sezení během jedné kampaně může být docela vyčerpávající. Naštěstí v dobrém slova smyslu.

Součástí jsou i souboje s ostatními frakcemi, rebely a milicemi hlídajícími města. Jenže bitvy jsou zrovna nejslabší, a paradoxně nejsložitější stránkou dobyvačného úsilí. Druhů jednotek je pouze pár, a ačkoliv samy od sebe jsou svou funkčností zcela odlišné, v rámci rodů si jsou velmi podobné. Vést války s ostatními je tak dost zdlouhavé, a osobně mi víc vyhovovalo využívat armádu pouze na obsazování neutrálního území, případně obranu. Ve hře se dále se věnujete i nepříliš složitému výzkumnému stromu, abyste získali výhody a trochu si usnadnili honbu za ovládnutím světa. Za suroviny odemykáte a aktivujete speciální operace agentů použitelné proti nepříteli i pro sebe. A v neposlední řadě uzavíráte obchodní dohody i spojenectví s dalšími rody, což ovšem můžete i porušit, ale očekávejte postih. Můžete i plnit mise zajišťující další bonusy. Následkem všeho zmíněného ale na vás každou chvíli vyskakuje nové upozornění, které je nutné vyřešit. Bohužel to může narušit vaše soustředění či myšlenku, co jste zrovna chtěli provést, a tak to nabourá plynulost hraní. Alespoň že je dostupná i taktická pauza, během které se můžete těmto záležitostem v klidu věnovat.

Pískoviště pro dospělé

Písčitá mapa planety Arrakis se na první pohled zdá být stejná – co taky čekat od pouště – ale při každém hraní se náhodně vygenerují sektory pro startovní pozice frakcí, těžby Melanže i dalších surovin, kde je pak výhodnější produkce. Hratelnost to ale nijak zvlášť neovlivní, a spíš to již tradičně funguje jako prvek pro narušení stereotypu a následného brblání nespokojených hráčů. Velikost oblastí se pak různí dle režimu hry, v případě skirmishe si vše nastavíte. Aspekty ovlivňujícími hraní jsou píseční červi či bouře, obojí vám totiž může mrknutím oka zneškodnit pozemní, případně letecké jednotky, ale taková tragédie nastává zpravidla, když jste nepozorní a nevšimnete si včas upozornění. Naopak se po mapě různě objevují všelijaké záhady, které lze s pomocí jednotek či agentů vyřešit, a získat tak další výhody. Uškodit i pomoci pak mohou útočiště rebelů, která je možné objevit průzkumem a následně s nimi například uzavřít spojenectví na základě směnného obchodu, a těžit tak z dalších benefitů.

Zdroj: Shiro Games

Jelikož lze v každém nově získaném území postavit pouze omezený počet budov a navíc od každého druhu jednu, rozšiřování hranic je důležitou součástí pro úspěšné dokončení kampaně. Ovšem opět to není snadné, jelikož kromě vojáků potřebujete i dostatek bodů autority, takže musíte myslet na generování dalšího zdroje. Tím se vracím ke komplexnosti celé hry, která vlivem všech svých prvků může od sebe odradit stratégy vyhledávající jednodušší principy strategií spoléhající spíš na budování a dobývání, jako je tomu u Age of Empires nebo Command & Conquer. Naopak by Dune: Spice Wars mohlo být vhodnou oddechovkou pro příznivce náročnějších grand strategií typu Hearts of Iron nebo Civilization.

Vývojáři nalezli balanc mezi real-time a grand strategií s opravdu působivou hratelností.

U grafického zpracování objektů nebo jednotek je poznat, že na hře pracovalo menší studio s omezenými prostředky, ale na druhou stranu jsem se občas i díky tomu v myšlenkách nostalgicky vracel do zlaté éry strategií. Atmosféru hodnou dobyvatele pak navodí povedený zvukový podkres. Po technické stránce je taky vesměs vše v pořádku, pouze pathfinding vojsk občas zlobí při hledání vhodné cesty. U konzolové verze mě pak mile překvapilo uživatelské rozhraní řešené klasickým kolečkem pro výběr funkcí, případně aktivací kurzoru, se kterým jsem při ovládání neměl žádné problémy. To můžu prohlásit i o celkovém ovládání na gamepadu.

Jsem mile překvapený z výsledku snah vývojářů z Shiro Games, kteří nalezli balanc mezi real-time a grand strategií s opravdu působivou hratelností. Potenciál pro oslovení širokého publika příznivců žánru je, navíc není nutné být přímo fanouškem Duny, ale jak jsem již zmínil, hra může mít i své limity, zejména skrz vyšší obtížnost. Za zkoušku ale nic nedáte, a to téměř doslova, protože hru najdete i v Game Passu.