Avatar: Frontiers of Pandora

Nejprve jedno přiznání. Nejsem žádný velký fanoušek Avatara. Vlastně mi tenhle vesmír není příliš blízký. Měli byste to vědět, bude to ještě důležité. Mohli byste se proto zeptat, proč zrovna já dostal na starost recenzi Frontiers of Pandora. V první řadě se do novinky od Ubisoftu nikdo moc nehrnul. A mě napadlo, že situace u nás na Vortexu možná trochu svým způsobem odráží všeobecnou skepsi, kterou jsem ohledně hry zaznamenal. Určitě se najdou hráči, kteří se na nového Avatara velmi těší, ale mám pocit, že obavy a nedůvěra převažují. Alespoň v tuto chvíli – těsně před vydáním. A to mě nejspíš začalo na Frontiers of Pandora trochu přitahovat. Podobně jako mě vždy láká, když toho o novém titulu moc nevíme. A pravdou je, že Avatar toho o sobě za uplynulých let zase tolik neprozradil s přihlédnutím k tomu, o jakou značku se jedná, že byl oznámen už v roce 2017 a jedná se o možná poslední opravdu velkou hru letošního roku. Filmy jsem viděl, hru z roku 2009 jsem hrál a moc toužil zjistit, zda je to jen další hra podle filmu, variace na Far Cry, anebo přeci jen něco víc.

Avatar: Frontiers of Pandora mají na svědomí zkušení vývojáři ze švédského studia Massive Entertainment, kteří vytvořili Tom Clancy’s The Division a pracují na Star Wars Outlaws. Hru pohání jejich engine Snowdrop a jde o first person akční adventuru zasazenou do otevřeného světa s volitelnou kooperací pro dva. Na začátku si vytvoříte vlastní postavu a jdete na věc. Váš osud ale nezměníte. Jste jedním ze sirotků Na’vi, které vychovávají a trénují lidé z RDA. Něco tady od počátku smrdí a vy brzy zjistíte, že volání přírody nelze ignorovat. Když se o mnoho let později konečně dostanete na svobodu, jste cizincem ve vlastním světě. Nejste ani člověk ani pravý Na’vi. Musíte znovu najít cestu ke svým ztraceným kořenům, zjistit, co to skutečně znamená být Na’vi, a přimět ostatní klany, aby vám uvěřili a připojili se k vám v boji proti RDA. Pokud vám to zní jako klišé, nejste daleko od pravdy. Zápletka vás ničím nepřekvapí a řadu situací dokážete předvídat s několikahodinovým předstihem, zatímco vaše postava a její přátelé žasnou a překvapeně zjišťují, co vám už bylo dávno jasné. A to včetně “šokujících” zvratů. Někdy to působí až nechtěně komicky. Sami do příběhu zasahovat nemůžete, nečekají vás žádné volby ani rozhodnutí. Scénářem se necháváte spíš unášet. Ale neřekl bych, že předloha nastavila v tomto smyslu laťku příliš vysoko, takže třeba bude příběh o sjednocení kmenů a boji za Pandoru fanouškům stačit.

Hra se poměrně dlouho rozjíždí, začátek je velmi pomalý a trvá několik hodin, než se hratelnost a vaše schopnosti pořádně rozvinou do podoby, která hru skutečně důstojně reprezentuje. To už je taková nemoc moderních open worldů a Ubisoft s tím má obecně potíže. Podobně mi zejména v úvodu, který je plný tutoriálů a vysvětlování, lezl na nervy obrovský informační smog. Hráče neustále v interfacu zaplavují všemožné vysvětlivky, vyskakování okna, poznámky, a to vše samozřejmě na pozadí rozhovoru, na který se nedokážete soustředit, případně kvůli němu prošvihnete zprávy, které na vás hra chrlí. Je to nešvar mnoha her, Ubisoft s tím bojuje dlouhodobě, ale je to stále stejně otravné. Je to velká hra, autoři nám toho musí a chtějí hodně říct – všichni to chápeme. Ale méně je někdy více. Často tak člověk věnuje pozornost nějaké naprosto banální informaci, zatímco mu uteče zmínka o něčem skutečně podstatném. Později si naštěstí tahle vizuální smršť trochu sedne s tím, jak se do hry ponoříte hlouběji, ale i po několika hodinách můžete narazit na nové prvky nebo funkce a informační kolotoč s opakuje.

Avatar kráčí ve šlépějích řady jiných her od Ubisoftu. Jsem ten poslední, kdo by sklouzával k unáhleným přirovnáním, ale asi nejblíž má opravdu k sérii Far Cry.

Jak se to tedy vlastně hraje? Zpočátku musím zdůraznit, že jsem trochu alergický na ukvapené soudy a označování, že hra X je jen “přeskinová” hra Y. Jenže i přes rozdílné technologie je opravdu těžké nevidět, že Avatar kráčí ve šlépějích řady jiných her od Ubisoftu. Jsem ten poslední, kdo by sklouzával k unáhleným přirovnáním, ale asi nejblíž má opravdu k sérii Far Cry, konkrétně pravěké odbočce s podtitulem Primal. I když je to sci-fi a můžete používat vedle vybavení domorodců také moderní lidskou techniku, v mnoha ohledech to připomíná takový prehistorický sandbox. Autoři kladou velký důraz na lov, výrobu věcí nebo vaření. Vše tu samozřejmě souvisí se vším a hodně to připomíná mechanismy z Far Cry. Abyste něco vyrobili nebo uvařili, musíte získat potřebné suroviny. Ty najdete na určitých místech světa, který je hodně rozmanitý, a tak neroste ani nežije všude všechno. Když je řeč o zvířatech, lov má také svá pravidla a musíte si počínat tak, abyste svou kořist neznehodnotili. A předtím je samozřejmě zapotřebí ji vystopovat. Stopování a hledání věcí často vstupuje i do plnění misí, zejména těch vedlejších. Velmi často ale budete také pronikat do nepřátelských základen a likvidovat posádky RDA. I tady si vzpomenete na Far Cry, třeba když opakovaně osvobodíte zvíře zajaté lidmi. Titul má ostatně stejně jako předloha také silné ekologické poselství a vedle jiných aktivit vás čeká například nutnost vyřadit z provozu devastující stroje RDA, a doslova tak vrátit život do některých částí zdejší trápené přírody.

A tím se dostáváme podle mě k tomu nejlepšímu, co Frontiers of Pandora nabízí – velký, krásný a rozmanitý svět. Sám na sobě pozoruji, že mě u her nejčastěji drží a pohání tři věci: hratelnost, příběh a zasazení. Hratelnost mi bohužel přišla po velkou část hry poněkud nenápaditá až mdlá. Není špatná, ale málokdy něčím autoři opravdu překvapí, spíš recyklují zavedené standardy. Patrné je to zejména ve vedlejších misích, jejichž náplň ničím nevybočí. Příběh, jak už jsem uvedl na začátku, je také průměrný. Není vysloveně špatný, fanoušci Avatara si asi užijí, že se dozví o Pandoře zase trochu víc, ale v zásadě mi tam chybělo něco mimořádného. Třeba nějaké hlubší propojení s filmy. Aby si člověk řekl, že tohle by bez zvláštní spolupráce s filmaři nebylo vůbec možné. Nepotkáte ani moc výrazných osob. Postavy toho hodně namluví, ale málokdy řeknou něco opravdu zajímavého. Scénář není nijak originálně vypointovaný a jeho “překvapení” zřejmě překvapí jen obyvatele hry. Hratelnost ani příběh tedy moc nezáří. Je to svět, který hru pohání a zdobí ji. Čeká na vás pestrá a různorodá mapa, kterou budete prozkoumávat po svých, s létajícím ikranem, kterého získáte po navázání zvláštního pouta, i na hřbetu divokého šestinohého koně. Zdejší svět je místy až kýčovitě krásný a pestrobarevný, zejména jeho pralesní oblasti. Velmi hezky ale vypadají také stepi na severu nebo horské oblasti s jehličnatými lesy na západě. Kochal jsem se a užíval si krásy navzdory tomu, že nejsem žádný fanoušek Avatara, jak jsem zdůraznil hned na začátku.

Jak se na předlohu sluší a patří, je mapa hodně vertikálně orientovaná, což činí navigaci zábavnější. Ostatně hra vám dá na výběr, zda chcete, či nechcete při sledování cílů misí používat asistenci při navádění, což jinak autoři doporučují. V opačném případě se musíte zorientovat podle popisu okolí a světových stran. Tenhle systém známe už Assassin’s Creed Odyssey, ale tady bych řekl, že je to ještě o něco náročnější díky tomu, že se většinu času pohybujete v úplné divočině a když dorazíte do určené oblasti, může být váš cíl na povrchu, ale i pod povrchem nebo nad ním třeba na létajících skalnatých ostrovech. Samotné cestování je zábavné. Svět se zpočátku zdá neuvěřitelně veliký, ale když získáte ikrana, přesuny na delší vzdálenost se zrychlí. Pohyb po svých má ale po celou hru stále své kouzlo a nezaměnitelnou roli. Ačkoli jde o first person hru, čeká vás spousta akrobatických až parkourových dovedností. I když zdejší šplhání a hopsání není tak banálně snadné jako v sérii Assassin’s Creed, brzy vám přejde do krve a začnete si jej užívat. Časem se velmi zrychlíte a zdokonalíte v puzzle platformingových pasážích, možná vás to samotné překvapí. Určitá místa na mapě připomínají jakési environmentální hádanky, které je výzva i zábava zdolat. Pokud bych měl pocit z pohybu k něčemu přirovnat, řekl bych, že Avatar na to jde podobně jako svého času Mirror’s Edge. A také tady se vám zdánlivě neohrabaný systém brzy dostane pod kůži.

Cestování se vyplatí. Čekají vás majestátní výhledy a krásné lokace. Každá část mapy je trochu jiná a obývají ji různé klany, které se pokusíte získat na svou stranu a sjednotit. Přistihl jsem se, že často mi dodala chuť pokračovat právě vyhlídka na to, že objevím další zajímavé místo, když už jsem se nutně netěšil na pokračování příběhu nebo nějakou misi. V tomto ohledu mi novinka nejvíc připomíná Mad Maxe z roku 2015 od Avalanche Studios. I toho jsem obdivoval pro jeho svět, ale herně ani příběhem příliš nevynikal. Dojem z kouzelné krajiny ještě umocní střídání dne a noci i rozmary počasí. Špatně hra nevypadá ani v interiérech, navíc je třeba zdůraznit, že ať už vstupujete do základny nebo do jeskyně, obejde se to bez viditelné nahrávací obrazovky. A když s někým budete mluvit, pravděpodobně vás zaujme, jak detailní jsou také postavy, ať už ve smyslu oděvů nebo tváří a jejich mimiky. Částečně je to dáno zdařilou estetikou, ale nic z toho by nebylo možné bez enginu Snowdrop. Pro úplnost připomenu, že Far Cry jede na technologii Dunia. Jak už bylo řečeno, po výtvarné stránce i z hlediska grafiky považuju to, jak Avatar vypadá, za jednu z jeho největších předností. Dabing je slušný, ale nijak výrazně mě nezaujal. Velmi zdařilá je naopak podle mě hudba, kterou jsem si dost oblíbil.

Je škoda, že Avatar nenabízí víc po stránce příběhu a hratelnosti. Nošení věcí, zachraňování a dobývání základen je příliš obyčejné a nevymyká se standardu.

Dost ale bylo kochání, jde se zase hrát. Kýčovitý svět zjevně inspiroval kýčovitý interface a menu hry. Tady budete kromě jiného vylepšovat své schopnosti a vybavovat svou postavu. Část zkušeností získáte plněním misí a investujete je do několika větví stromu schopností. Speciální dovednosti si pak ale musíte osvojit na zvláštních místech, kde se spojíte se svými předky. Ještě víc ale pravděpodobně záleží na výbavě, výstroji a zbraních. Ať už si tyhle věci vyrobíte, koupíte nebo najdete, definují váš takzvaný combat strength. To je číslo, které podobně jako v novějších velkých Assassinech udává vaši připravenost na konkrétní hlavní i vedlejší mise. Každá má své číslo. Zatímco zpočátku bych řekl, že jsem se tímto faktorem nemusel vůbec omezovat, později jsem dospěl do bodu, kdy mi hra efektivně bránila plnit dál hlavní příběhové úkoly, dokud neposílím své schopnosti. Vývojáři na to netlačí tolik jako v Assassinovi, ale přeci jen to nejspíš pocítíte. Nezáleží přitom jen na tom, kolik nepovinných misí splníte. Musíte mít prostě trochu štěstí při nalézání výbavy. Navíc obtížnost nesplněných vedlejších úkolů průběžně roste. Nemám rád, když mi hra diktuje, jakým tempem mám hrát nebo když mě odvádí od hlavní linky. Má to být volba, ne povinnost. Ale naštěstí jsem díky několika šťastným náhodám a objevům skvělé výbavy svůj deficit za čas dohnal a zbytek hry jsem zase mohl absolvovat tak, jak jsem chtěl s přiměřenou směsí hlavních i vedlejších questů.

Avatar nabízí obsah na vyšší desítky hodin. Nevytěžil jsem ani zdaleka vše a během pár dní ve hře utopil skoro 30 hodin. Vzhledem k obrovskému rozsahu vás asi nepřekvapí, že jsem tu a tam narazil na nějakou chybu, ale nebylo jich zase tolik, jak tomu občas u open worldů bývá. Až na nějaké prolínání objektů nebo postav, které se v dialogu špatně postavily na scénu, mě opakovaně v PC verzi pronásledoval snad jen problém s nenačtenými texturami v plné kvalitě. Stávalo se mi tak v některých cut scénách, že oblečení některé z postav nemělo všechny detaily. Ale ani to mi nezkazilo dojem z krásného světa. Je škoda, že Avatar nenabízí víc také po stránce příběhu a hratelnosti. Nošení věcí, zachraňování a dobývání základen je příliš obyčejné a nevymyká se standardu. A na každý zajímavý nápad – jako třeba moment, kdy se převtělíte do malé létající potvůrky – je tu bohužel nějaký silně nadužívaný nudný mechanismus. Typickým příkladem je hackování, které si i s jeho otravnou minihrou “užijete” až běda.