18. 10. 2023
Dokud budou na světě zlí lidé, budou potřeba hrdinové. Své o tom ví i svérázná trojice hrdinů Třišťálu – rytíř Pontius, zlodějka Zoja a čaroděj Amadeus – která opět nemá klidu. Namísto svých vlastních výprav či řešení osobních trablů se musí znovu dát dohromady a již popáté se vydat na velké dobrodružství. Brzy však svůj hrdinský status neprávem pozbydou, a proto musí vedle záchrany království a všeho, co je jim drahé, zachránit i vlastní reputaci. Čeká je však dlouhá cesta plná nástrah, překážek i nepřátel, které lze překonat jen za pomoci důvtipu, spolupráce a občas i trpělivosti. Nicméně co by to bylo za hrdiny, kdyby se hned odvážně nepustili do akce, že?
Zdroj: Frozenbyte
Trine 5: A Clockwork Conspiracy je dalším pokračováním logické plošinovkové série od finského studia Frozenbyte. První díl vyšel v roce 2009 a kromě odklonu do 3D ve třetím díle z roku 2015 se jednotlivé hry těšily kladným ohlasům a hodnocením, což platilo i o dílu čtvrtém z roku 2019, který se opět vrátil do zajetých kolejí. I páté Trine v nich zůstává a nepokouší se o žádnou evoluci, což potěšilo nejednoho fanouška a mě též. Opět se ocitáme se starými známými v pohádkovém světě, který je vyveden v mimořádně pestrobarevné 2,5D grafice, a opět budeme hopsat, bořit, střílet, kouzlit a řešit všemožné hádanky. Ačkoli Trine 5 navazuje příběhem na předchozí díly, dokáže bez problémů stát sám o sobě, aniž by hráčům unikaly nějaké zásadní informace, nanejvýš jde o pár narážek na minulé výpravy.
Co se týče zdejší zápletky, ta se točí kolem Lady Světla a podivné armády mechanických rytířů, kteří začnou v království páchat neplechy, uvrhat jej do chaosu a naše hrdiny dostávat do řádně ošemetných situací. Příběh sice není žádným vrcholným dílem, ale zde plní svou funkci dostatečně – posouvá celé dobrodružství kupředu a svým laskavým tónem a nenuceným humorem upoutá mladší hráče a rozhodně neurazí ani ty starší. Chemie mezi hrdiny navíc stále funguje, a to jak ve filmových sekvencích, tak během samotného putování, tudíž není nutné nad tím přespříliš dumat. Na hrdiny každopádně není nutné zůstat sám, jelikož je podporován multiplayer až pro čtyři hráče.
Vývojáři svůj osvědčený koncept naservírovali v pěti aktech a ve dvaceti úrovních, jež si vyžádají trochu více času než v předchozích hrách. Znalci série si budou připadat jako doma, ovšem i na ně čekají novinky, s nimiž se hrdinové postupně vytasí. Pontius je stále stejný dobrosrdečný a objemnější rytíř, jenž se schopně ohání mečem i štítem, Zoja zůstává mistryní zlodějského umění a své šípy obratně vystřeluje všemi směry, zatímco Amadeus je pořád tím lehce roztržitým a nervózním, avšak velice mocným mágem, jenž dokáže manipulovat předměty a další zhmotnit. Průchodem hrou a vylepšováním se dostanou i k dalším schopnostem, které bude zapotřebí si osvojit pro další postup.
Pontius může například meč zarazit do stěny a odrazit se od něj, případně jej roztočit mezi nepřáteli. Zoja si opět do toulce přidá ohnivé a mrazivé šípy, jimiž může zmrazit a opět povolit některé objekty, později se pak dokáže i teleportovat na konec svého lana a natahovat jej sem a tam. A Amadeus se naučí nové objekty a spojovat je, ale také dokáže ovládat poryvy větru. Dohromady jsou vybaveni na všechny překážky, které jsou před ně postaveny. Některé hádanky už z dálky dávají tušit, jak na ně, ale řada z nich dokáže překvapit svou komplexností a vyžádá si delší přemýšlení. A některé jsou opravdu tak jednoduché, jak se tváří – nebuďte tedy jako já a nesnažte se v nich vždy hledat složitosti.
Pominu-li podobné záseky, k nimž ostatně ani nemusí dojít, hra příjemně plyne a průzkumné části s obyčejným skákáním a příležitostnými úkony pro další postup jsou poměrně pravidelně přetínány většími hádankami. Mluvit však o pouhých plošinách není vhodné vzhledem ke kreativitě vývojářů, kteří si se světem náramně vyhráli, a tak se vám pod nohy dostane všechno možné. Skákání po zdech je taková ta klasika, ale překonávání ostnů, hopsání na listech a květech či jízda na ježkovi jsou zde též na denním pořádku. To leccos vypovídá o celém světě, jímž se budeme prodírat. Z rozjímání nás vytrhne úprk napříč královstvím, ale kromě toho prozkoumáme astrální akademii, zrádné doly, nebezpečné bažiny nebo klidné a okouzlující lesy a další různorodá místa.
Level designéři umí jednotlivé úrovně prodat a mapy překypují animacemi, detaily a kulisami, stejně tak nechybí ani působivé scenérie vhodné ke kochání. Úrovně a lokace se navíc střídají tak, že dochází k výrazné proměně barevné palety, což zároveň dodává na unikátnosti. Že Trine barvami ani v nejmenším nešetří, není nic nového, ovšem naladit se na zdejší estetiku není nic náročného, ač vás může zprvu překvapit. Audiovizuální stránku i tentokrát podporují povedené ruchy, jichž je dostatek pro všechny pohyby i okolní svět, a skladatel Ari Pulkkinen opět připravil kouzelný hudební doprovod, který pomrkává po starších dílech a zároveň přináší nové kousky.
Mohlo by se zdát, že páté Trine vlastně nemá moc čím překvapit a ona je to v podstatě pravda, bohužel i v tom negativním slova smyslu. Vývojáři umně opakují a vylepšují to, co fungovalo v minulosti, ale bohužel se jim nedaří vylepšit to, co už tolik ne. Řeč je o akční části v podobě soubojů, protože ani tentokrát to není úplně ono. Když jste opovrhovanými nepřáteli, je jasné, že vás nenechají jen tak projít či proskákat, nicméně soubojový systém je těžkopádný a střety nevyvážené. Nejčastěji narazíte právě na ony mechanické rytíře, kteří jsou vybaveni i kuší či výbušninami, jindy je podporují i vzdušné a ještě výbušnější síly. Na jiném místě se pak musíte vypořádat i s nepříjemnými krysáky, kteří mají také cosi za lubem, a nevyzpytatelnými kostlivci, kteří nechtějí zůstat ležet v zemi.
K bojům ovšem dochází na můj vkus až příliš často a leckdy se protahují například kvůli velkému množství nepřátel, mezi nimiž se lze poměrně snadno zaseknout. Tyto pasáže pro mě tak byly nejčastějším „zákysovým“ a opakovaným místem a mnohdy bylo vítězství v souboji spíše o štěstí než o schopnostech. Samotné zpracování nepřátel není špatné, ale většinu času bude potkávat pár modelů stále dokola. Souboje s bossy jsou oproti tomu lepší, jelikož ty opět stojí na principu hádanek, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že bych řadu z nich klidně oželela pro dobro hry a její rytmus. Právě toto lehce pokulhávající tempo se odráží i v celkové délce hry, která mi přišla už zbytečně natahovaná, přičemž jsem se k závěrečným titulkům s průzkumem tajným zákoutí dostala za nějakých 20 až 25 hodin.
Zdroj: Frozenbyte
Hra sice předkládá další a další hádanky, ale časem se jejich princip a řešení nevyhnutelně začnou opakovat, i když se tomu vývojáři snaží sebevíc zabránit právě využíváním různých schopností. Většinou se jim to ale daří dobře, proto se vyloženě nedostavuje přehnaný pocit frustrace z repetitivního počínání, ale zkrácení by mohlo titulu dle mého názoru jen prospět. Repetitivnost mě ovšem dohnala u soundtracku, který jsem sice pochválila a ačkoli je sám o sobě povedený, chtělo by to více variací, aby se vám hrající smyčky nezaryly do hlavy už v polovině úrovně. Poslední výtku pak mám k fyzice, která se ne vždy chová podle zákonů, tudíž vás může příležitostně během řešení hádanek překvapit nepředvídatelné chování některých objektů, většinou zavěšených na lanech. Nejedná se ovšem o nic vyloženě zásadního a zničujícího a navíc k tomu nedochází často. Celkový technický stav zaslouží pochvalu a nevybavuju si během hraní jediný problém.
Příjemným bonusem je pak i oficiální česká lokalizace v podobě titulků, díky níž je Trine 5 ideálním kandidátem pro rodinné hraní, v rámci něhož je více než dobrým nápadem vyzkoušet multiplayer. I když jsou hrdinové jen tři, hra dovoluje hrát až ve čtyřech hráčích, a rozhodně to má něco do sebe. Já osobně nejsem velkým příznivcem společného hraní a i zde jsem se přesvědčila, že je lepší si vše udělat sama, ale nemůžu popřít, že se s ním dá zažít spoustu zábavy a že jej spousta hráčů nepochybně ocení a hraní si užijí. A o tom to je.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Mně se naopak soubojový systém a potyčky s nepřáteli líbily a příjemně zpestřovaly hru. A na normální obtížnost byly souboje na jednotky sekund (2 až 4 nepřátelé) až maximálně cca 30 sekund na větší skupinu. Nutno podotknout, že je nutné zaměřit se na konkrétní jedince, jinak může jít o nekonečnou řadu nepřátel. Ale pochopit princip je myslím snadné. Někdy lze také využít prostředí, srazit kradmo prvního ze srázu, či stisknout tlačítko a takřka celou skupinu zdecimovat děly, nebo upálit je paprsky.
Dokonce i souboje s bossy nejsou velkou výzvou, a to ani ten finální, kterého jsem dal téměř na první dobrou, tedy bez toho, abych znal dopředu jeho sekvence. Jediný bojový zákys jsem měl u bosse od V (v angličtině od W), kde jsem nechápal první fázi a nebylo moc času se rozkoukat. Špatně jsem totiž pochopil jiskřící energetický zdroj nad jeho hlavou. Ten jsem považoval za zdroj jeho energie, a tak jsem se ho bezúspěšně snažil zničit. Při té příležitosti jsem dokonce přišel na to, že valící se sudy šlo nadhodit dupnutím Pontiem cca do půlky obrazu, kde měl boss ruce. Snažil jsem se je tedy jimi trefit, protože v určitých chvílích vypadaly zasažitelné – neúspěšně. Dál jsem přišel na to, že když vytvořím Pontiův klon a dupu oběma naráz, tak se síla sečte a sudy létají až za horní hranu obrazu, takže bez problému k jiskřícímu zdroji, sláva, řekl jsem si, teď ten zdroj zničím – a opět nic. Přiznávám, mohlo mě to napadnout, obzvlášť když jsem chvíli před bossem využil stejný princip. Hanba mi, tady jsem si napověděl z YT, protože překvapivě hra zde mlčela. Asi jsem jediný, kdo to nepochopil :-D.
Délka hry mně také přišla v pohodě, tak akorát. Hudební doprovod jsem si vůbec nevšiml, že by byl repetitivní. Takhle od boku bez porovnání a s odstupem od hraní předchozího dílu, bych řekl, že se hudba dost podobá a hlavní téma v menu mi přijde identické.
S fyzikou souhlasím, ta v extrémních případech dokáže rozesmát, když mě to nečekaně vystřelí. Ale tohle chápu, těch pravidel a vlivů, které si i protiřečí je tam dost. Nikdy to však nemělo fatální dopad a stávalo se to opravdu výjimečně.
Jinak s recenzí souhlasím.