Blood & Truth

Ačkoliv nelze popřít, že se současné generaci virtuální zábavy daří mnohem lépe než kterékoliv předchozí, pořád čekáme na titul, který by se dal v porovnání s tradiční produkcí označit za plnohodnotný. Jistě, máme tu zjevení v podobě česko-slovenského Beat Saberu, Resident Evil 7 nebo VR módy nejrůznějších simulátorů, ovšem skutečných velkých her se nám ve virtuální realitě příliš nedostává. Neutěšený stav se proto rozhodli změnit vývojáři z londýnského studia Sony, kteří po technologickém demu London Heist z roku 2016 přichází s návykovou akční hrou Blood & Truth pro PSVR. Současně s tím pak naznačují, jakým způsobem mohou VR střílečky konkurovat těm tradičním, i když jsem se po dohrání Blood & Truth znovu utvrdil, že k přímému střetu obou těchto světů ještě nějakou dobu zřejmě nedojde.

Na první pohled nezaujme, ale…

Pokud bych měl popsat Blood & Truth jako standardní akční titul, pravděpodobně by vás příliš nezaujal. V roli bývalého vojáka Ryana Markse se vracíte do Londýna za svojí rodinou, která truchlí nad náhlou ztrátou otce, abyste se v podstatě ihned a bez ptaní zapletli do souboje s konkurenčním byznysmenem, jenž nemá daleko ke vcelku brutálním činům. Nečekaný incident navíc přinutí vás a další rodinné příslušníky, abyste na dílčí úseky cesty za odplatou vyráželi z úkrytu a takřka pokaždé se stavili tváří v tvář velké přesile. V sérii akčních misí pak čistíte jednu lokaci za druhou a mezi tím posloucháte dobře zahrané, leč velmi rozvleklé příběhové cut-scény, odehrávající se v několika časových rovinách a bez českých titulků. Zkrátka solidní příběhové i herní béčko, které by vás rozhodně neurazilo a sáhli byste po něm třeba ve chvíli, kdy by bylo ve slevě nebo vás lákalo podívat se v akční hře do evropské, nikoliv americké metropole. Nezapomínejme ale, že se stále bavíme o hře pro VR.

Hodnocení základních principů Blood & Truth tak dostává zcela jiný rozměr, uvážíme-li, jak jsou na tom jiné VR počiny, snažící se vyprávět nějaký příběh a dát hraní hlubší smysl. Rozhodně se proto neobávejte, že by měla být zmiňovaná béčkovost celého pojetí na škodu, vzhledem k tomu, že prim hrají akční pasáže a jejich ovládání ve VR. Namísto Aim Controlleru, který není v Blood & Truth podporován – a vysvětlíme si za chvilku, proč tomu tak je – se musíte chopit dvojice obstarožních ovladačů Move. Střílení vám ale přejde rychle do krve a přináší s sebou také perfektní pocit, že máte celou akci skutečně pod kontrolou. Kromě míření a mačkání spouště totiž musíte všechny zbraně také druhou rukou přebíjet, což budete během pár chvil dělat, aniž byste sledovali ruce nebo umístění zásobníku na hrudi. Pistoli a samopal navíc lze pohodlně ovládat jednou rukou, takže vás hra nepřipraví ani o možnost, uchopit dvě zbraně naráz a připadat si na chvíli jako James Bond nebo John Wick. Akčním pasážím navíc sekunduje i rychlá možnost zbraně střídat – pistole jsou v pouzdrech u pasu, větší zbraně na zádech – a po dohrání jsem musel uznat, že jsem se u prostého střílení panáků v koridorech takhle dobře nebavil už hodně dlouho.

Kolejnice tolik nevadí

Akce perfektně odsýpá i v obligátních honičkách jako vystřižených z Call of Duty nebo Gears of War, kdy se jen snažíte z jedoucího auta odpravit dotírající nepřátele před tím, než by vás poslali k zemi a v kombinaci s granáty nebo brokovnicí jde o hodně uspokojivý zážitek. Celkově tak lze akčním pasážím a hře jako takové upřít pouze to, že se nikdy nic neodehrává za vašimi zády, což jde ruku v ruce i se způsobem, jakým se napříč čtyřmi pěti hodinami celého zážitku pohybujete. Namísto volného chození nebo teleportu vám hra nabízí konkrétní body, na které se lze automaticky přesunout, případně se zleva doprava a nazpátek pohybovat za některou z překážek. Jde samozřejmě o zvyk a rozhodnutí vývojářů chápu – ostatně se díky tomu nemáte šanci v detailně zpracovaných lokacích ztratit – někdy je ale té nalinkovanosti až příliš.

Lineární je i neakční postup, sestávající buďto z ručkování po zdech a lešení, případně z vyřazování elektrických obvodů a odemykání zámků.

Cesta vpřed je až na výjimky pouze jedna, a chcete-li hru dohrát na sto procent, musíte si být vždycky jistí, že jste z daného místa zastřelili a sebrali všechno, co lze. Nezřídka jsem za sebou během přesunu nechal třeba skrytý předmět, bednu s náboji nebo některé nepřátele, kteří se ale v tu chvíli stali neaktivní a podezřívám je z toho, že z lokace za mými zády úplně zmizeli. Takových momentů sice není příliš, ale na autentičnosti Blood & Truth rozhodně ubírají. Lineární je i neakční postup, sestávající buďto z ručkování po zdech a lešení, případně z vyřazování elektrických obvodů a odemykání zámků. Konkrétně s tím jsou ale spojeny i perfektně zpracované minihry, kdy musíte nezřídka i do obou rukou uchopit ty správné předměty a činnost relativně věrně imitovat, takže na nějaké stížnosti není mnoho prostoru. Jediné, co by se dalo hře skutečně vytknout, je tempo, resp. dávkování hratelných sekvencí, které jsou rozděleny v pozdější fázi až úmorně dlouhými cut-scénami, které sice sledujete z vlastních očí, ale nemáte šanci dělat nic jiného, než si hrát s jediným aktivním prvkem – tedy vlastníma rukama.

A když říkám, že na nic dalšího si nelze stěžovat, zahrnuji do toho i technické zpracování. Pro někoho je to možná největší strašák VR her, zvlášť když se bavíme o exkluzivitě pro PSVR, nicméně s respektováním limitů musí i škarohlídi uznat, že Blood & Truth vypadá perfektně. Nedokážu zřejmě posoudit, jestli se jedná o tu nejhezčí VR hru, ale celkové podání mi přijde ještě o fous lepší než v Resident Evil 7, a to především v jednotlivých detailech a zpracování obličejů. Hru navíc podkresluje i hudba jako vystřižená z bondovek a například v momentě, kdy se na padáku snášíte k nepřátelské základně, cítíte se opravdu jako akční hrdina. Nebýt nudnějších pasáží, kdy procházíte například galerii, sloužící čistě jako demonstrace VR, neměl bych co dalšího vytknout, ovšem žádná hra není bez chyby a tahle za utracenou tisícovku rozhodně stojí.