System Shock je skvělý, protože zůstal nemilosrdný

S holýma rukama se plížím setmělými koridory stanice Citadel. Za každým rohem může číhat smrtící nebezpečí. Posvítil bych si, ale dochází mi energie. Můj inventář překypuje věcmi, ovšem munice se mi zoufale nedostává. Kdybych tak mohl alespoň dobít šťávu do své energetické zbraně. Zdánlivě nehybné prostory jevící nepřehlédnutelné známky dřívějšího boje se kdykoli mohou zaplnit nebezpečnými nepřáteli, kteří se v tuto chvíli ukrývají ve stínech. Postupuji obezřetně, když tu ztichlé sály prořízne varovný signál kamery, která snímá každý můj pohyb. V tuto chvíli se jí nemohu zbavit, ale nakonec se sem budu muset vrátit a ukončit její digitální existenci. Jsou to vždy bdělé oči umělé inteligence SHODAN, která neúnavně pátrá po mojí maličkosti a sleduje mě na každém kroku. Miluju ji a nenávidím současně.

Původní System Shock od týmu Looking Glass Studios vyšel v roce 1994, před bezmála třemi dekádami. Kyberpunkový příběh hackera zasazený do roku 2072 pomohl ustavit některá základní pravidla žánru immersive sim a dodnes právem platí za legendu, klasiku či kult, chcete-li. Díky plnohodnotnému remaku od týmu Nightdive Studios si mají pamětníci možnost připomenout a nováčci zjistit, proč tomu tak je, a že toto tvrzení stále platí.

Zdroj: Nightdive Studios

Musím přiznat, že jsem byl k nové verzi poměrně skeptický. Paradoxně ale až v poslední době, něž se mi dostala do rukou. Oznámení remaku jsem v roce 2015 stejně jako mnozí další přivítal s nadšením. Autoři se svým ambiciózním plánem seznámili veřejnost jen krátce po vydání lehce vylepšené verze System Shock: Enhanced Edition. Důležité je přitom zdůraznit, že to měl být pro odborníky na remastery dosud nejnáročnější a největší projekt. Během dalších let ale moje nervozita postupně rostla. Hra se neustále odkládala, vystřídala technologii Unity za Unreal Engine, poctila nás několika demoverzemi, měnila se její vize a autoři dokonce na chvíli vývoj pozastavili. Místy to působilo, že si Nightdive ukousli příliš velké sousto a tenhle úkol jim trochu přerůstá přes hlavu. Jakoby si nevěděli rady. Bylo obtížné zůstat optimistou. O to příjemnější překvapení se ale nakonec z remaku vyklubalo.

Jelikož od vydání remaku už uplynulo pár týdnů, nijak vás nepřekvapím konstatováním, že se přes veškeré útrapy a klopýtání nová verze povedla. Návrat k System Shocku ve mě zanechal hluboký dojem. Tak hluboký, že jsem se nakonec rozhodl namísto klasické recenze věnovat hře malé zamyšlení. Nepochybně bych za normálních okolností mohl mluvit o tom, v čem se hra změnila. Mohli bychom dlouze přemítat nad tím, zda nakonec modernizovaná grafika se záměrnou pixelizací textur není zbytečným krokem vzad a archaismem u hry, které se jinak za své technické zpracování určitě stydět nemusí. I když by si šlo na druhé straně právem postěžovat na podivné reakce nepřátel na zásahy, umělou inteligenci – což je docela paradox – nebo divoké ragdoll efekty, které často provázejí nejen umírání, ale také těla, která už dávno spočívají na zemi. Nakonec mi ale přišlo, že všechna drobná negativa přehluší skutečnost, jak věrný moderní remake autoři vytvořili, jak se dokázali nezpronevěřit originálu a jak původní hra neobyčejně obstála ve zkoušce časem.

Moderní immersive sim vedou hráče za ruku a ochotně mu odpouštějí jeho nepozornost a nedostatek důvtip.

Ze všeho nejvíc mě při hraní fascinovala skutečnost, jak moderně a neotřele skoro 30 let stará hra působí. A nebylo to přitom kvůli tomu, jak vypadá. Ale díky své hratelnosti. Navzdory tomu, že jsme se i vlivem System Shocku časem dočkali povedených duchovních nástupců jako Deus Ex, BioShock, Dishonored, Prey nebo Deathloop, mi přijde, že originál zůstal v mnoha ohledech nepřekonán a má zcela jedinečnou a stále svěží koncepci a atmosféru. Přestože se jeho autoři museli omezovat kvůli tehdejším technologiím. Je otázkou, co to vypovídá o moderních hrách obecně. Ale i jmenovaní nástupci se vedle puristického System Shocku zdají být laskavými tituly, které vedou hráče za ruku a ochotně mu odpouštějí jeho nepozornost a nedostatek důvtipu. System Shock je skvělý, právě protože zůstal nemilosrdný. Samozřejmě nemohu říct s jistotou, jak bych se na takovou hru díval, kdyby to byla úplná novinka, ale teď nějak podvědomě cítím, že mi větší náročnost u nových her schází. A tím nemyslím obtížnost soubojů, ale právě snahu přimět hráče, aby nespoléhal na úkoly, navigaci nebo bod na mapě a dokázal si poradit sám.

System Shock má kromě akce a RPG i prvky adventury a metroidvanie. Vývojáři hráče nutí skutečně přemýšlet a řešit jednotlivé hádanky s využitím různým předmětů a inventáře. Často musíte takříkajíc najít odpověď na otázku, která ani nebyla vyřčena. Záleží jen na vaší pozornosti a schopnosti doplnit prázdná místa na mapě. A tak cestujete jako blázen mezi jednotlivými patry, postupně s pomocí rozličných pomůcek odemykáte různá oddělení a opakovaně se vracíte na už navštívená místa ve snaze rozlousknout další hádanku. A přitom je to zábava. System Shock vás naučí nemačkat bez rozmyslu každé tlačítko, na které narazíte, protože to může být to poslední, které v životě zmáčknete. Donutí vás skutečně poslouchat a číst, co se ukrývá v deníčcích, protože jinak přehlédnete klíčovou stopu. Na druhé straně z vás ale udělá paranoidního štvance, který nějakou tu indicii “uvidí” skoro na každém kroku. Jakmile si totiž jednou uvědomíte, že vaše pozornost nesmí nikdy polevit, začnete mít tendenci hledat spojnice i tam, kde žádné nejsou. To číslo na zdi přeci nemůže být náhoda. Zkusím ho teď napsat do všech terminálů na celé stanici a pokud to nepomůže, tak to zkusím ještě jednou ale pozpátku.

U nové hry by s podobným přístupem asi na poli mainstreamu titul propadl a nutí mě to ptát se, čím to je? Zhloupli jsme jako hráči? Zlenivěli jsme?

Mohli byste namítnout, že podobného efektu lze v některých novějších hrách docílit úpravou nastavení, ale i když obvykle nejsem zastáncem překážek ve hrách, v tomhle konkrétním případě mi přijde, že žánr immersive sim dokáže plně vyniknout a rozvinout svůj skutečný potenciál právě v situaci, kdy nic uživateli neusnadňuje. Autoři remaku naštěstí odolali pokušení usnadnit tyto věci nováčkům. U nové hry by s podobným přístupem asi na poli mainstreamu titul propadl a nutí mě to ptát se, čím to je? Zhloupli jsme jako hráči? Zlenivěli jsme? Možná to souvisí i s tím, že naše vůle překonávat překážky byla kdysi vyšší než dnes a v tomhle objevovaní, co vlastně po nás hra chce, byla i část kouzla. System Shock nepochybně není jedinou hrou, u které to člověka napadne. I dnes vycházejí komplexní vesmírné simulátory. Díky novým technologiím mohou být nejen nesrovnatelně krásnější, ale také realističtější a sofistikovanější než kdysi. Ale nepůjde zřejmě ve většině případů o titul pro každého. Proto také vím, že se jako fanoušek už nikdy nedočkám komplikovaných vesmírných bitev jako ve Star Trek: Klingon Academy z roku 2000.

System Shock má tíživou atmosféru, která na hráče doléhám tím spíš, o co bezvýchodnější se jeví jeho situace. Když člověk najde mrtvolu a u ní pohozený deníček mapující její poslední okamžiky mezi živými, připomene vám to, jak je tu smrt všudypřítomná. Vyprávění podporuje krásná architektura, kde se mísí původní estetika devadesátých let a moderní retrofuturismus. Ostatně na dobové představy o virtuální realitě dávají vzpomenout i vizuálně výrazné výlety do kyberprostoru. Tady všude cítíte to správné napětí a vaše objevitelské instinkty hráče se opět probírají naplno. Remake System Shocku by neobstál ve snaze modernizovat hratelnost a zpřístupnit ji každému, ale to zjevně ani nebylo jeho ambicí. Zato mě ovšem dokázal přesvědčit, že i dnes bychom si zasloužili, aby podobně komplexní hry vycházely častěji. Pro mě osobně tenhle projekt představuje obrovský příslib a vykoupení Nightdive. Vyčítat mohu vývojářům kromě některých maličkostí snad jen to, že ani po po osmi letech a mnoha odkladech nedokázali vydat hru současně na všech platformách, čímž se publikum potenciálních zákazníků ještě zmenšuje. Ale cestu byste si k tomuto projektu měli najít, pokud cítíte, že vás přitahuje.