The Settlers: New Allies

Antoine de Saint-Exupéry, autor prince, který nebyl z Persie, onehdy řekl něco, co by si měli všichni herní vývojáři pověsit na zeď, dát na plochu a vyrýt na stůl. Totiž že dílo není dokonalé, když už není, co dalšího přidat, ale teprve když už nemůžete nic odebrat. Kdyby se autoři nových Settlerů radou řídili, první, co by odebrali, zapálili a zakopali, by byl příběh. Protože na rovinu, hráče strategií můžete urazit mnoha způsoby, ale donutit je sledovat otravné postavy v trapně ochotnickém představení je určitě ten nejbolestivější…

Potřebujete dřevo a kamení, tak postavíte k lesu důl a ke kameni dřevorubce, pak to zbouráte a otočíte a už to jede.

Nicméně vraťme se k příběhu později, tedy až probereme všechny ostatní průšvihy, které nám v Blue Bytu nadělili – a že jich je. Vznik The Settlers: New Allies byl hodně bolestivý, hra byla několikrát odložena a minimálně jednou kompletně restartována, abychom konečně dostali… něco. Něco, s čím si zjevně autoři nevěděli rady, protože tu najdete povědomé principy z legendárního druhého dílu a fragmenty trojky a čtyřky, ovšem bezradně pospojované do podivuhodného celku. Ten by nakonec fungovat mohl, kdyby se tvůrci nezalekli, že bude hra komplikovaná, a slibně rozjeté principy nezařízli. A neobalili příběhem, ale o tom fakt až potom.

Principy! The Settlers: New Allies jsou samozřejmě primárně stavěcí strategie, točící se kolem osadníků, po nových světech bloudících. Znáte to: potřebujete dřevo a kamení, tak postavíte k lesu důl a ke kameni dřevorubce, pak to zbouráte a otočíte a už to jede. Přidáte pilu, aby z klád tvarovala prkna, k vodě rybáře, aby ze sleďů tvaroval oběd a tak dál. To, co si autoři poctivě vzali ze starých her, jsou právě titulní „setleři“ – osadníci, pidižvíci, upracovaní paňácové. Svět pod vámi není na okrasu a není to metafora. Dáte stavět kovárnu a nestane se, že se zjeví kovárna, fakt někde hromada mrňousů začne nosit prkna a kameny, jiný přiběhne s kladivem a tluče tak dlouho, až kovárnu stluče. Každá postavička má ve vaší vsi své místo, takže když potřebuje kovář železnou rudu ze skladu, někdo fyzicky vyrazí a rudu přinese – když máte takových provozoven dvacet a lidí k přenášení míň, bude někdo muset čekat. Tak postavíte pár domků, přijdou noví osadníci a jedete dál.

Je tu kampaň, jíž vás protáhne… ehm… příběh, a pak nějaké ty separátní mapy, hratelné proti umělé inteligenci, která tedy devadesát procent času nemá svůj den.

Problém je, že jak slibně všechno začne, tak rychle to skončí. Jak jste na začátku nadšeni, že na stavbu potřebujete prkna a kameny… tak prkna a kameny potřebujete na všechny stavby až do konce života a kampaně a nic jiného používat nebudete. Je děsně fajn, že funguje komunikační struktura, takže když chcete někde zbudovat průmysl, je nejen dobré postavit k němu i skladiště, ale dokonce nadirigovat nosiče, aby tam klíčové věci přesunuli (a zase se to fakt děje a nosiči nosí). Jenže tím veškerá logistika taky končí. Ještě můžete hlavní cesty vyložit kamením (a nosiči začnou používat vkusné kárky) nebo zasadit zrno a vypěstovat oslíky do povozů, ale to je už jen chabá retronáplast na znuděnou duši. Pokročilé výrobní řetězce máte asi tři – zmíněné železo měníte na zbraně, obilí na chleba nebo oslíky a… Aha, tak dva. Železo potřebujete jenom na výrobu zbraní, což děláte v jedné kovárně, máte tři druhy banálního jídla na volitelné boosty důležitých budov, a pak ještě… už nic. Dobře, ještě je tu přístav, kde můžete prodat přebytky a nakoupit, co vám chybí, hratelnost ale přítomný obchodník k dispozici nemá.

Čímž se dostáváme k tomu hlavnímu – samotné náplni hraní. Už jsme si asi zvykli, že zejména ve hrách od Ubisoftu nepouštíte hlavní menu, ale jakýsi cool bomba imba OP sociální super-hub, kde se budete potkávat s kámoši a spoluhráči a máte tam svou ikonu a expu a level a drahokamy a mikrotransakce a vůbec všechno tohle moderní smetí – a někde v rohu také teda možnost pustit hru. Je tu kampaň, jíž vás protáhne… ehm… příběh, a pak nějaké ty separátní mapy, hratelné proti umělé inteligenci, která tedy devadesát procent času nemá svůj den, nebo jiným hráčům, pokud nějaké najdete. Samotné hraní pak často začíná jako retro Setleři – a vlastně máte prvních deset minut výčitky, že si na hru stěžujete. Je zábava rozhlédnout se po mapě, rozhodnout, kam postavíte prvního dřevorubce a jak udělat cestu tak, aby se polena málem sama kutálela k pile.

Zdroj: Ubisoft

Herní pole je ve skutečnosti složeno z šestiúhelníků, každá budova jich zabírá několik a výsledek jsou vkusné vizuální kompozice. Jenže pak nějak kreativita dojde – tady vlevo jsou kameny, tak k nim postavíte kameníka. Když je to kousek, zábava skončila, když ne, přistavíte poblíž skladiště – a pak zábava skončila. Vlastně celá stavba klíčového zázemí spočívá jenom v tom, jak se vám podaří vedle sebe naklást budovy a mezi nimi cesty, rozhodnout, kterou z nich vystelete kamením – a kde všude dává smysl mít sklad. Pak už jen rozjedete výrobu zbraní a chrlíte vojáky, abyste se účastnili druhé zásadní složky hry: nudných a nezajímavých bojů. Máte přesně tři druhy základních jednotek, k tomu jednu specialitu pro každou hratelnou stranu (jež jsou tři a liší se přesně a jen tou jednou speciální jednotkou – a pak grafikou funkčně zcela stejných budov). Jednotkami teoreticky můžete taktizovat, když máte silné válečníky, co hodně vydrží, brutální ranaře, kteří sekají hlava nehlava, a zádumčivé lučištníky, stojící opodál a doufající, že na ně nenaběhnou ranaři. Boje jsou ale natolik rychlé, že postupně veškerou taktiku vzdáte a prostě označíte všechno a pošlete to dopředu.

K tomu ta nešťastná umělá inteligence. Navzdory aktuálním trendům umí hra být vlastně docela tuhá – často se tak tak rozkoukáte, přijde nepřátelská armáda a srovná vám základnu se zemí, to je ale dáno vesměs předpřipraveným skriptem – a počtem. Nepřítel nemá skutečné jednotky, jež by trénoval nebo udržoval, jen si čas od času nějaké vyčaruje podle scénáře té které mise. Obranné věže mají speciální schopnost, kdy chvíli zuřivě střílí kolem sebe, tak k nepřátelské věži naběhnete osamělým dobrovolníkem, schopnost se instantně spustí a vy počkáte opodál, až se věž vyzuří. A pak ji vezmete ztečí. Většina misí v kampani od vás chce, abyste na druhém konci mapy něco dobyli, což tedy funguje tak, že nejdřív půl hodiny stavíte pořád stejnou základnu a budujete armádu stylem „všeho moc, a pak ještě jednou“, no a pak jdete přes půl mapy.

Vsadil bych se, že v updatu přidají možnost zrychlit čas – ale současně říkám, že to nepomůže, tlačítko na přidání zábavy tam nedají.

Z nějakých zcela nepochopitelných důvodů hra postrádá tlačítko na regulování herní rychlosti, takže zmíněnou činnost děláte opravdu dlouho – a aby vás za to autoři dostatečně vytrestali, spojuje to už zmíněný příběh. Tomu asi opravdu nejde věnovat víc než čtyři věty, protože jde o nejzbytečnější zápletku v dějinách videoher. Je složena z etud, které hrají zhruba tři mimořádně nesympatické a mimořádně kýčovité postavy, jež v nestřežených chvílích odněkud vybíhají, aby na chvíli převzaly kontrolu nad dějem a pronesly několik nesmyslných vět. Nejtragičtější na tom je ta čitelná bezmoc: někdo měl zjevně pocit, že ke správné strategii patří nějaké vyprávění, ale nevěděl, jak si s ním poradit, tedy sedl k papíru a vystřihl na jeden zátah šedesát dialogů, u kterých se nebudete moci rozhodnout, jestli se víc stydíte za postavy, nebo za autora – a nakonec je proklejete všechny. Aby nebylo zoufalství málo, má to české titulky, takže ani neznalost angličtiny vás nezachrání. Jen Starcraft II.

No nic, konec pláče, návrat do herní minulosti, kdy nám legendární firma servírovala legendární značku a my ji za to milovali, se nekoná. Stejně mám výčitky dát vyloženě nízkou známku. Trocha té retroduše tam opravdu je – vždycky, když pustíte misi, dýchne na vás ta stará atmosféra; vždycky, když postavíte větrný mlýn, pobaví vás hromada malých pracantů, co se s materiály sesype a staví. Baví vás přesouvat zboží odsud sem, rozšiřovat území, budovat obranné věže a vzájemně je krýt. O to smutnější je pak probuzení do prázdné, pusté hry, která nedokázala na slibný start nijak navázat. Do hloupých nezajímavých misí, kde půl hodiny čekáte, až budete moci poslat armádu na druhý konec mapy – a kde ji tam pak pošlete a půl hodiny čekáte, až vám vybojuje válku. Vsadil bych se, že v updatu přidají možnost zrychlit čas – ale současně říkám, že to nepomůže, tlačítko na přidání zábavy tam nedají. V souvislosti se zmíněným citátem z úvodu, ani herní svět nebude dokonalý, až budou všechny hry existovat – ale až zmizí všechny zbytečné. The Settlers: New Allies měla šanci restartovat letitou sérii, místo toho ji pohřbila. A nám hráčům to asi ani už nebude líto.