21. 2. 2023
Píše se rok 1955 a s většinou domácích činností vám pomáhá osobní biomechanický asistent, který coby produkt technologicky rozvinutého sovětského svazu doslova zaplavil celý svět. Masivní rozvoj výzkumu a zpracování polymeru pod taktovkou neurochirurga Dmitrije Sečenova způsobil, že se z Ruska stala technologická mocnost, louhující se ve vlastní dystopické šťávě. Z kombinace přehnaně ambiciózních mozků a programovatelné živé tkáně nemůže vzejít nic špatného, že ne? Že ne?!
Příběh vzniku Atomic Heart by vydal na krátkou novelu, přičemž vůbec první kontakt se hrou se datuje do roku 2017, kdy si skupina 4 nadšenců založila vlastní studio a zanedlouho oznámila svůj první projekt bizarním trailerem prošpikovaným sovětskou tématikou, retro futuristickými roboty a brutalistickou architekturou. Již úvodní upoutávka vypadala až příliš dobře na to, v jakých podmínkách titul vznikal a i bez výrazné skepse je nutné si přiznat, že drtivá většina podobných pokusů končí v lepším případě v koši, v tom horším pak na stole zákazníků ale ve značně nepoživatelné podobě. O 6 let a více než stovku vývojářů později můžeme konečně diskutovat nad tím, jak moc se finální produkt podobá původní vizi.
Zdroj: Focus Entertainment
Nemá smysl vás jakkoliv napínat a tahat bočními uličkami, Atomic Heart vypadá senzačně, a to nejen v porovnání s prvními trailery, ale i v porovnání s moderní konkurencí. Čistě technologicky se svou kvalitou grafiky řadí mezi absolutní špičku jak na počítačích, tak na herních konzolích. Takový dojem lze ovšem jen stěží prodat, pakliže jej nepodpoříte adekvátně silnou prezentací a vizuálním stylem, který je svou až přehnanou opulentností a naivitou pravděpodobně nejvýraznějším pilířem hry. Její děj se rozprostírá na ploše industriálního komplexu 3826, který je tvořen nejen továrnami a vědecko-vojenskými základnami, ale také vzorkem obytných center běžné populace. Spojte si kombinaci brutalisticky řezaných budov, chladného kovu a primitivní zemědělské techniky a vznikne vám amalgám žánrů, který se jen tak nevidí.
Autoři své dílo přirovnávají k legendárnímu BioShocku a skutečně byste jen těžko hledali lepší příměr, který by se do vašich cév zařezal stejně precizně, jako to dělá Atomic Heart již v prvních minutách hry. Idylický příjezd do města doprovází pohled na extatické davy interagující s až groteskně hloupě vypadajícími roboty. Celá scéna připomíná předměstí Rumburku, zvláště když se sluncem zalité louky náhle skropí krví poté, co všem robotům přeskočí a začnou masakrovat místní obyvatelstvo. Pohled na herní mapu a dungeony dokazuje, že si autoři dali gargantuózní množství práce nejen s navržením prezentace hry, ale také s jejím velmi konzistentním rozložením na ploše mapy, která není vůbec malá. A přestože si ke konci hry začnete všímat přepoužitých modelů, čímž se obecné nadšení částečně vytratí, herní svět je neotřesitelně unikátním počinem napříč celým spektrem žánru.
A pak jste tu vy, major Něčajev přezdívaný P-3 s jeho chytrou mluvící rukavicí Charlesem, hájící zájmy Sečenova. P-3 je atypický hlavní hrdina, jehož hlavním úkolem je uklidit problémy napáchané sítí umělé inteligence, ale také nekontrolovatelně a neuroticky nadávat na všechno a pořád! Zpočátku se chování hlavní postavy zdá být jako přehnaně macho, ale motivace jednotlivých entit a zapojení unikátního folklóru světa začnou dávat v určitý moment dobrý smysl. I navzdory tomu, že je celkový příběhový motiv vlastně extrémně stereotypní. Chod idylické společnosti náhle naruší zkrat v procesorech robotů a kdesi v dáli začne vonět politická konspirace. Nic nového.
Onen příměr k BioShocku má ovšem ještě další rovinu kromě té architektonické. Jsou to právě i hratelnost a samotná akce, které na zmíněnou značku přímo i nepřímo odkazují. Střelné a energetické zbraně jsou stejně jako zbraně na blízko základní součástí výbavy, kterou budete používat nejčastěji. Když ale padne řeč na chytrou rukavici Charlese, ten má více rolí než jen všeznalé komentování situace. Místo tělesných modifikací a plazmidů tak dodáváte nové nadpřirozené schopnosti právě Charlesovi, kterého v reálném čase používáte na odhazování nepřátel telekinezí, udržování štítu či mrazení a elektrizování nepřátel. Soubojový systém má tak hned několik zajímavých vrstev propojených unifikovanou dynamikou a k tomu abyste přelstili hordy velmi rozdílných nepřátel, musíte ideálně využívat kombinaci všech dostupných nástrojů.
Na jedné straně je třeba své zbraně pravidelně měnit, jelikož Atomic Heart skutečně neplýtvá municí. Pro klidnění davů je tak třeba navíc ještě používat speciální schopnosti a do toho si dát pozor, jakým způsobem se pohybujete prostředím. Inspirací autorům byl totiž i Doom a to zejména ve smyslu intenzity akce, kdy se na vás mnohdy vyvalí horda nepřátel a obyčejné násilí už nestačí. To je ovšem jeden z momentů, během něhož si autoři protiřečí. Ovládání hlavní postavy je v základu extrémně nemotorné, toporné a plně nekompatibilní s nenadálými a velmi rychlými pohyby nepřátel. Na jedné straně tak stojí intenzivní vysokofrekvenční akce a na straně druhé pohyb postavy, která se neustále zasekává o každý malý předmět a kterou je velmi snadné zahnat do kouta. Střelba a obzvláště akce tělo na tělo fungují dobře v otevřenějších prostorech a v malém počtu nepřátel, v uzavřených koridorech se pak zábava mění na čirou frustraci, a to i kvůli omezené akceleraci pohybu.
To i navzdory skutečnosti, že je zpětná vazba hry na zásah nepřítele maximálně příjemná. Ať už do robotů nebo humanoidních mutantů bodáte nebo střílíte, vidíte permanentně viditelné šrámy na jejich tělech. I to slouží jako nepřímý ukazatel života a energie, ale má hlavně pozitivní dopad na pocit z akce. Ačkoliv se střety s běžnými nepřáteli začnou po čase zajídat, jsou to právě boss fighty, které vás udrží ve střehu a v kombinaci s jejich skriptováním a významem v posunu příběhu jde o jeden z největších taháků hry. Dá se pak říct, že Atomic Heart tvoří z 50 % akce, z dalších 40 % průzkum a zbytek jsou dialogy a filmečky. O to více zamrzí, že průzkum nádherných lokací na otevřené mapě přináší nejen odměnu, ale i frustraci z konstantních nájezdů nepřátel.
Jakmile si vás nepřítel všimne, běží za vámi klidně stovky metrů a velmi často se stává, že ve snaze utéct na sebe nabalíte hromadu humanoidních paskvilů, kteří si vás v přesile podají jak grilované kuře.
Hra vám plně odhalí herní mapu po několika hodinách od vstupu do prvního tutoriálového dungeonu a byť se nemůže svou rozlohou měřit s obřími RPG světy, její překračování vám nějaký čas zabere, zvláště pokud chcete prozkoumávat její zákoutí. Omezení velikosti se pak pozitivně projevuje i na level designu světa, který je plný detailů a skutečně tajných míst, za jejichž návštěvu se vám hra odmění materiály na vylepšování nebo novými zbraněmi. O to více zarmucující je skutečnost, že je pohyb po světě neustále podmíněný vaší konstantní obezřetností, jelikož musíte dávat pozor na bezpečnostní kamery, kterými jinak spustíte poplach. A jakmile si vás nepřítel všimne, běží za vámi klidně stovky metrů, takže se velmi často stává, že ve snaze utéct na sebe nabalíte hromadu humanoidních paskvilů, kteří si vás v přesile podají jak grilované kuře.
Zdroj: Focus Entertainment
Průzkum tak může být frustrující, zvláště když se dostanete do spirály poplachů a snah utéct nepřátelům, což přirozeně trestá hráčovu zvědavost a chuť prozkoumávat. Frustrace se zlepšuje s postupem času, když otevíráte lepší zbraně a efektivnější schopnosti, počátky hry jsou tím pádem obzvláště frustrující. I přesto vás ovšem Atomic Heart průběžně překvapuje, a to zejména příjemným dávkováním akce, hádanek a všemožných miniher, kterými autoři prošpikovali každý metr. Obzvlášť herní dungeony vyžadují řešení logických hádanek, které skutečně dokáží potrápit až do míry, kdy začnete pochybovat o svých mentálních a motorických limitech. Kromě prosvícené mapy a potemnělých zdecimovaných dungeonů se podíváte i do jiných částí lidské… ehm… mysli…
Dlouho jsem nezažil tak intenzivní vnitřní konflikt názorů, jako tomu je v případě Atomic Heart, kde vývoj dojmů připomíná velmi divokou sinusoidu a kde na každou negativní zkušenost připadají dvě dobré. Přesto je nutné zmínit hned několik výrazných nedostatků, které byly součástí recenzované verze hry. Nejvíc nekompromisní byl těžký blocker v questu, kdy mi hra po zhruba 10 hodinách hraní odmítla otevřít klíčové dveře, což by bylo maximálně fatální, kdybych se nemohl vrátit ke starší uložené pozici. Stejně tak budete vídat značné množství vizuálních glitchů i navzdory tomu, že hra na první pohled působí vyhlazeně. Animace vynechávají framy i když jsou postavy v dohledu, kolize modelů jsou také diskutabilní a levely jsou plné neviditelných objektů se zapnutými kolizemi, takže se často zasekáváte o zdánlivě neexistující překážky.
Ačkoliv je dabing, a obzvláště ten ruský, na špičkové úrovni stejně jako unikátní soundtrack, hra se občas vyznačuje podivným mixem audia, kde řada ambientních zvukových efektů úplně zaniká, což neoceníte zejména s ohledem na nepřátele, kteří se vám snadno vplíží do zad, i když se o to nijak extra nesnaží. Obecně je ovšem audio hry vynikající a zejména pak originální speedmetalové a trashové tracky od Micka Gordona skvěle doplňují intenzivní souboje s bossy. Všechny výše zmíněné neduhy možná nepůsobí radikálně, problém ovšem je, že váš zážitek omezují v pravidelných dávkách. A co hůře, mají relativně snadné řešení.
Atomic Heart je jednou z nejunikátnějších her tohoto roku a navzdory všem malým i velkým nedostatkům se jedná o titul, který byste si neměli nechat ujít. Jen zlomku herních studií se za poslední dobu podařilo vytvořit tak osobitý a přitažlivý svět, který v záplavě generických fantasy a sci-fi her působí jako dar z nebes. A kdyby se tvůrci zaměřili na vyhlazení všech ostrých hran podobně jako si poradili s kreativní vizí hry, jednalo by se jednoznačně o jeden z hitů roku.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Je také hrozná škoda, že tu nemá propagaci rts Graviteam tactics. Je to klenot bezdůvodně prehlizeny
To nejsou žádný konspirace, gratuluju.
https://twitter.com/krides/status/1567751423911231490?s=20
Ze všeho nejdřív zdůrazním, že v rozhodování primárně nehrály roli naše vlastní politické nebo jiné postoje a názory. Ty jsme museli oddělit od celého problému jako první ve snaze dosáhnout, nebo se spíš přiblížit alespoň nějaké objektivitě. Dál bych rád obnažil, že tomuhle problému jsme se intenzivně věnovali dlouhé týdny dávno před vydáním a byli si vědomi, co před námi stojí za úkol. Recenzovat, nerecenzovat, recenzovat s poznámkou o situaci okolo studia, či bez ní? Každá varianta s sebou nesla nějaké důsledky. Každou mohl někdo zpochybnit, napadnout za její nespravedlivost.
Řešili jsme, zda hodnotit jen hru, anebo i její autory. Zda morálka a politické či jiné přesvědčení patří do recenze. A hlavně, co musím opravdu vypíchnout, věnovali jsme dlouhé hodiny a hodiny studování samotného problému. S největší pravděpodobností mnohem víc času, než mnozí z autorů, kteří o celé věci často zkratkovitě psali. Četli jsme články, sledovali videa a hlavně šli přímo po zdrojích a konkrétních lidech. Ve snaze vyznat se v celém problému. Protože zaujmout stanovisko není možné, pokud si jím není člověk stoprocentně jistý a nedokáže si ho obhájit. A na úrovni redakce šlo ještě o jinou míru zodpovědnosti, než prostě někoho odsoudit, anebo naopak obhájit v jedné větě v diskuzi.
Čím víc jsme se ale do problematiky nořili, tím jasnější nám bylo, že se pravdy nedokážeme dobrat. Měli jsme čím dál víc dojmů, řadu pochybností, nepřímých důkazů, ale nenašli jsme dost jednoznačných faktů, které by ospravedlnily nějakou formu něčeho tak tvrdého, jako je bojkot. Zvažovali jsme zmínku o situaci. Ale jak ji formulovat, když nevíte, na čí straně je pravda? I taková zdánlivě objektivní informace může nechtěně nést nějakou emoci nebo ji lze nějak interpretovat. Jako novinář se současně trochu obávám otevření Pandořiny skřínky v podobě nejrůznějších upozornění v recenzích. Nechci to srovnávat ve smyslu závažnosti, ale stačí vzpomenout na situaci před pár týdny a zahraniční recenze Hogwarts Legacy, které ve velké většině upozorňovaly na postoje autorky Harryho Pottera. Moje obavy plynou z toho, že (znovu zdůrazním, že nesrovnávám samotnou závažnost) jakmile s tím jednou začneme, kde se to zastaví? Vždy bude moci někdo přijít a upozornit na to, že i v tomto týmu nebo v této hře je něco podle něj špatně a mělo by se na to upozornit.
Je to mimořádná situace a mimořádně komplikovaná. Oslovil jsem proto i vydavatele hry. Sledoval nejrůznější reakce a náznaky. Do poslední chvíle jsem si přál, aby nám něco pomohlo situaci jednoznačně vyhodnotit a vyřešit. Třeba aby se vývojáři jasně postavili proti invazi na Ukrajinu. Nebo naopak kdyby se hry vzdali partneři jako Focus či Microsoft. Ale nic z toho se nestalo. Autoři se nepostavili jednoznačně proti válce. Firmy zase dál stojí za týmem. Do toho se objevila gesta jako třeba od autora hudby. Ale na druhé straně tu nebyly ani jednoznačné důkazy o tom, že tým zasluhuje nějakou ostrakizaci. Tým jako takový a jeho produkt. Ne jednotliví lidí, nebo naopak země odkud pocházejí. A důležité je to slovo jednoznačné. Že jde o indicie, ale nejsou nezpochybnitelné.
Nehájím autory, hledali jsme prostě, jak se věcí mají, abychom se mohli správně rozhodnout. Protože stejně nešťastné by bylo, pokud bychom hru nějak penalizovali nebo na ni ukazovali nespravedlivě. A co kdyby se zpětně ukázalo, že neprávem? Že se třeba jen autoři báli a přizpůsobili se okolnostem? A proto se vytáčeli a uhýbali jednoznačné odpovědi. Známe to i z vlastní historie. Jak jsem napsal, z pohledu jednotlivce, člověka, může být mnohem snazší říct si, jak to cítí a chápe, a rozhodnout se. My máme zodpovědnost i za značku a nemůžeme se spokojit jen s dojmy nebo některými nejednoznačnými momenty. Chtěli jsme zjistit co nejvíc, ale namísto toho jsme zjistili, že čím víc jsme v tom, tím méně jsme si jistí. Proto jsme se nakonec rozhodli to neakcentovat. Do obsahu to nezahrnout. Protože i ta zmínka o tom, že se to řeší, je prostě do jisté míry soudem. Působí totiž přes snahu formulovat ji třeba i objektivně jako varování.
Naše stanovisko není, že informaci zamlčujeme. Ani jsme na ni nezapomněli. Rozhodli jsme se, že v téhle rovině to do recenze plést nebudeme, budeme případ dál sledovat, budeme se tomu případně věnovat jinde a hlavně dál, pokud se situace jakkoli vyjasní. Ještě jednou závěrem tedy zopakuji to, co už tu padlo. Mám velké pochybnosti o postojích studia a jeho autorů stran toho, co by dnes spousta lidí v Evropě označila za správné nebo morální. Ale nejsem si jistý, zda je opravdu Atomic Heart nebo jeho tým možné označit za nepochybně proruský nebo dokonce prokremelský. Nemůžeme se spokojit s narážkami nebo dokonce snahou interpretovat samotné dílo. Údajné jednoznačné důkazy, že hra pomáhá financovat válku, ve skutečnosti tak jednoznačné nejsou. Vnímám stopy a indicie, ale vidím jen fragmenty opravdu jednoznačných přímých důkazů. A nic bych si nepřál víc než vidět jasně. Důkazy o tom, že se něčeho dopustili, anebo naopak, že není důvod tohle řešit. Upozorňovat bez jasných argumentů je také ošidné.
Možná nás někdo odsoudí i za tento komentář, protože věc vnímá jinak. Naší snahou ale bylo vybrat ze samých špatných možností tu nejméně špatnou. Mohl jsem vám poskytnout jen vhled do rozhodovacího procesu, který tomu předcházel. Pochybnosti tu jsou, ale z druhé strany je v on-line prostoru také hodně argumentů proti studiu, které nejsou zcela pravdivé, anebo záměrně ohýbají realitu v jeho neprospěch. Alespoň tak se mi to jeví při té nejpečlivější snaze přijít věcem na kloub. Kdo nás zná, nepochybně ví, že neděláme unáhlená rozhodnutí, a o věcech opravdu hodně přemýšlíme. Ať bychom udělali cokoli, od někoho bychom to schytali. Protože jsem nenašel dost důkazů pro, ani proti, abych pak mohl takové stanovisko zodpovědně a upřímně hájit, rozhodli jsme se jít cestou, že to nebudeme nad rámec novinek dál řešit. To je postoj, který jsem schopen obhájit, protože mu věřím a jsem za něj ochotný nést případnou kritiku. Je to sice těžké, ale vyhodnotili jsme to jako přijatelnější než ostatní možnosti.
Autoři se nepostavili jednoznačně proti válce – tečka, dál není co řešit.
Pokud má někdo problém vyslovit se proti vyhlazovací až genocidní válce proti suverénnímu státu a zároveň chce vydělat peníze ve zbytku civilizovaného světa, tak naše odpověď by měla být rezolutní NE – nemluvě, že jsou důvodné pochybnosti co bude zisk z prodeje hry financovat.
Mohli jste udělat to nejmenší jako výraz solidarity s lidmi co denně zbytečně umírají kvůli imperiální válce – nerecenzovat …nevím co v tomhle případě znamená slovo politika a ono „nepleťte politiku do hry“ – za tuhle alibistickou frázi tisíce zmařených životů schovat nejde.
A manipulátor si tu jen ty, protože odsoudíš dobrou recenzi jen na základě sveho politického přesvědčení, které tady vlastě nemá co dělat.
Nebo mi chceš říct, že odsuzování recenze a dalších věcí jen na základě toho, že tam nebyl dostatečně prezentován politický názor nebo postoj ať už recenzenta nebo samotného tvůrce, umělce atd. je normální? Možná tak pro fanatiky, kteří nám tady pod jakousi jejich pravdou zavádí komoušské manýry. Kdyby to bylo jen na nich, tak ta recenze jak je teď ani nevznikne. Přesně jak komouši v nejlepších letech. A tohle snad normální (průměrný) člověk nechce. Jo takže já jsem ten poslední co by chtěl někoho škatulkovat.
@dvacka20 V zasade souhlasim. Ja proste startuju, kdyz nekdo pise „vsichni“ nebo „nikdo“ a poda to jako nepopiratelny fakt – proste ze takle to je! Ale pritom je to jen autoruv nazor. Proste tohle generalizovani mi vadi. Ale jasny, jsme lidi, taky mi to nekdy ujede.
Bohužel za stávající situace nemám na cokoliv sovětského náladu, tak alespoň ušetřím a vrátím se ke hře třeba někdy později 🙂