Marvel's Midnight Suns

Když vývojáři z Firaxis Games před rokem oznámili Marvel’s Midnight Suns, ihned se ve mně začaly mísit protichůdné pocity. Práci tohoto studia v čele s designérem Jakem Solomonem si spojuji zejména se sérií XCOM a s přihlédnutím k tomu, že dosud poslední plnohodnotný díl vyšel už v roce 2016, jsem úkroku směrem k superhrdinům zprvu zalitoval. V rozpacích jsem byl i z prvních detailů, podle nichž vyšlo velmi rychle najevo, že Midnight Suns nebude XCOM v kulisách komiksového světa Marvelu. Co víc, soubojový systém měl být úzce provázaný s kartičkami, rozhodujícími o všech akcích, k čemuž jsem se sice snažil přistupovat otevřeně, ale ani já jsem se upřímně nemohl zbavit pocitu, že toho experimentování je možná až příliš. A pak titul konečně dorazil ve verzi určené k recenzování, aby se v podstatě obratem stal jedním z mých největších herních překvapení tohoto roku, leč ne vždy jen v pozitivním slova smyslu.

Skok do neznáma

Případ Midnight Suns se v mnoha ohledech podobá jiné hře s licencí Marvelu, a sice Guardians of the Galaxy od Eidosu. V obou případech hráči dopředu příliš netušili, co je vlastně čeká a jsem přesvědčen, že i v souvislosti s aktuální novinkou budou výsledkem překvapení. Jak už zaznělo výše a jak ostatně vývojáři sami mnohokrát upozorňovali, z nejrůznějších důvodů zkrátka nedostanete od Midnight Suns hratelnost XCOMu. Důvodů může být hned několik, ať už jde o touhu udělat věci jinak, nebo o rozpor v tom, jak XCOM funguje a jak by nebylo možné koncept neustálého boje velmi smrtelných vojáků proti mohutné přesile mimozemšťanů roubovat na fantaskní střetnutí, v nichž ovládáte skupinu superhrdinů s nadpřirozenými schopnostmi.

Zdroj: 2K Games

Akceptovat tenhle fakt mi ale nečinilo vůbec žádný problém, protože hra stojí na vlastních nohou, a i když si některé prvky z XCOMu samozřejmě půjčuje, známý rukopis Firaxisu je výrazně upozaděn. Pořád se však jedná o taktickou strategii, v níž ze základny v podobě starobylého opatství vyrážíte do akčních misí rozdělených na vaše a soupeřovy tahy. V porovnání se sérií XCOM se ale v misích zpravidla nikam nepřesouváte a zůstáváte v arénách, které se tak stávají velkým prostorovým rébusem, vyzývajícím k co nejefektivnějšímu vyřešení. Do toho vstupuje zmiňovaný systém karet postavený z velké části na náhodě, protože až na výjimky nemáte kontrolu nad tím, jaké karty vám přijdou do ruky a hlavně kdy. Avšak z druhé strany neklade Midnight Suns na hráče tak vysoké nároky ve smyslu obecné obtížnosti, protože neoperuje s konceptem permanentní smrti a v případě neúspěchu vás jednoduše nechá misi zopakovat.

Neznamená to ale, že můžete hrát zcela bezstarostně – jednak se zkrátka nechcete příliš zdržovat opakováním misí a jednak vás hra skrze odměny motivuje k tomu, abyste byli tak dobří, jak jen zvládnete. Na normální úroveň obtížnosti, tedy druhé z celkových osmi, to jde poměrně dobře a za většinu kiksů si budete moci sami. V průběhu hraní zpřístupňované další stupně však přidávají na zdraví i síle nepřátel a hlavně vám berou karty oživení pro některého z padlých superhrdinů. Pak není problém strávit dlouhé desítky minut i ve vedlejší misi, v níž jste si šli jen pro artefakt k posílení výzkumu nebo některou z dalších věcí pohánějících jednotlivé systémy ve hře.

Nejen bojem živ je superhrdina

Ještě než se ale k soubojovému systému dostaneme podrobněji, je nutné vyložit na stůl ty skutečné karty. Ačkoliv by se mohlo zdát, že tím hlavním je v Midnight Suns právě souboj, realita vás v tomhle ohledu šokuje. Osobně to vidím na poměr 70 ku 30 ve prospěch příběhu, nekonečných dialogů a hlavně úmorného pěstování vztahů s ostatními hrdiny. Do příběhu Midnight Suns vstupujete s trochu nejasným statusem nováčka i veterána zároveň. Je to dáno skutečností, že na sebe vezmete roli úplně nové postavy, kterou si vývojáři z Firaxis mohli vymyslet a dali jí jméno Hunter. Hned v úvodu máte možnost hrdinu či hrdinku upravit k obrazu svému za pomoci presetů i detailnějšího nastavení jednotlivých atributů. Ať už si ale vyberete muže nebo ženu, scénář vás uvrhne do kůže potomka matky démonů Lilith, který jako jediný dokázal před třemi stoletími svou mamá odklidit z cesty a zachránit svět. Něco podobného teď musíte udělat znovu, když se organizaci Hydra podaří Lilith vzkřísit a jako odpověď ze strany superhrdinů přichází pro změnu resurekce vaše.

Tím se Hunter – v mém případě žena s blond hřívou jako vystřižená z padesátých let – dostává do společnosti známých superhrdinů, postupně odkrývá příběh a prochází jeho rozsáhlými dějstvími. V opatství na vás hned zkraje čeká Blade, Doktor Strange, Iron Man, Ghost Rider, Nico Minoru nebo Magik, a ačkoliv jsou zprvu poměrně zdrženliví, velmi rychle se s vámi budou chtít začít přátelit. Tím vstupujete do systému, ve kterém k vám každá z vedlejších postav, jejichž řady se rozšíří ještě třeba o Spider-Mana, Kapitána Ameriku nebo Wolverina, chová konkrétní dávku sympatií, významně ovlivňující možnosti na bojišti. Doslova každý s vámi chce v jakoukoliv denní hodinu mluvit, říkat vám něco o sobě, vyrážet s vámi zírat na hvězdy, hrát karty, tunit auto nebo třeba vyvolávat duchy, případně s vámi trénovat, pomoci vám rozluštit vysílání Hydry a nechat vás třeba vyrábět aktivní předměty pro nadcházející boj. Přidat bychom samozřejmě mohli možnost měnit civilní i bojové převleky, vylepšování vlastního pokoje, sbírání surovin pro upgrady, odhalování dalších částí ostrova, kde se nachází opatství, a kdybych náhodou zapomněl, se všemi neustále mluvit, a to klidně i na vlastní sociální síti Super Link.

Otevři se mi, Spider-Mane

Nechápejte mě špatně, dialogy jsou velmi zdařile nadabované, opravdu rozvětvené, dozvíte se prostřednictvím nich mnoho o sobě, jednotlivých postavách i komiksovém světě Marvelu a dostanete se skrze ně k řadě povedených vedlejších úkolů a bojových misí. Jenže zřejmě obavy vývojářů, že tentokrát nenechají hráče vytvářet si vlastní silný příběh v hlavě, jako tomu zpravidla bývá v sérii XCOM, vedl k naprostému přestřelení množství připravených dějových vsuvek, zcela rozbíjejících tempo hry. Takže zatímco tam venku probíhá poslední bitva o svět, jak ho známe, naše partička hrdinů řeší desítky minut nepovedenou narozeninovou oslavu. Opět, nestěžuji si na obsah a jeho pestrost, díky čemuž můžete na příběhovou linku zapomenout klidně i na dlouhé hodiny. Jde mi ale o přetrhávání příjemného plynutí hlavního příběhu a nutnost věnovat se velkému množství parťáků, když ne úplně všem, abyste v pozdějších fázích mohli naplno využít jejich potenciál v soubojích.

Kartičky si mě získaly a staly se hlavní motivací k dalšímu hraní, i když jsem mnohokrát proklínal náhodu, která jejich používání ovlivňuje

Čím silnější pouto skrze společně strávený čas nebo odpovědi v dialozích s někým ukujete, tím víc speciálních útoků či boostů budete mít v misích. Na každou z nich si můžete vzít celkově jen trojici hrdinů s tím, že v drtivé většině hlavních questů jeden slot logicky obsazuje Hunter. Ve vedlejších ale do soubojů zasáhnout nemusí, takže se pestrost poměrně solidně zvyšuje a dává vám šanci efektivně posouvat oblíbené hrdiny na vyšší úroveň a kromě zlepšujících se atributů jim odemykat i nové útoky a schopnosti. Tím se konečně dostáváme k systému karet, ke kterému jsem byl ještě loni tak skeptický, aby se nakonec pro mě stal jedním z nejpříjemnějších překvapení, o němž jsem mluvil v úvodu. Jednoduše řečeno, kartičky si mě získaly a staly se hlavní motivací k dalšímu hraní, i když jsem mnohokrát proklínal náhodu, která jejich používání ovlivňuje a zuřivě lízal další a další karty s opakujícím se přání, aby už konečně dorazilo něco v danou chvíli použitelného.

Karbaníci se superschopnostmi

Každý hrdina má svou vlastní sadu karet a balíček, s nímž vstupuje do misí. Vy jej pak máte možnost u každé postavy libovolně měnit, doplňovat novými kartami, které získáváte například za výzkum nebo dekódování zpráv Hydry, případně dvě shodné karty v balíčku za příslušné suroviny upgradovat a přidávat jim nejen na síle, ale také na efektech. Těch je celá řada a nad rámec základních stylů jednotlivých hrdinů, jako tank, healer nebo DPSko, přidávají další taktickou vrstvu. Karty se vám mohou třeba vrátit zpět do ruky, pokud jimi na jednu ránu zlikvidujete protivníka. Velmi častý efekt je knockback, tedy sekundární poškození způsobené odhozením nepřítele buďto do aktivní části prostředí, jako jsou elektrické ohradníky a vybuchující sudy, nebo rovnou na jiného protivníka, kterého tak máte možnost zasáhnout a často i zcela vyřadit z boje. Důležité jsou ale také karty, které nespotřebovávají váš limit akcí v daném kole, případně které zvyšují množství bodů, za něž karty vykládáte a aktivujete. Je toho ale mnohem víc, jako je pozice na bojišti, stanovení toho, kteří z nepřátel budou ve svém kole útočit na konkrétního superhrdinu a přemýšlet musíte i nad nejrůznějšími plošnými efekty či časovými limity.

Zdroj: 2K Games

Výsledkem je skvělý rébus, jak jsem jej zmiňoval výše, který mívá nejčastěji podobu marné bitvy proti četné přesile na relativně malé ploše. Vhodným kombinováním útoků, léčení či posilování schopností musíte odkrajovat jednoho nepřítele za druhým, neděsit se neustále přibíhajících posil a čas od času i na chvíli obětovat některého člena týmu. Pokud je vyřazen z boje, můžete jej pomocí karty oživit, ne vždycky ale máte dostatečný počet bodů k aktivaci nebo zkrátka vyhodnotíte, že je nyní nutné zaútočit a třeba i dokončit hlavní úkol. V jejích předělech totiž hrdinové sami opět vyskočí na nohy, a i když mohou mít následně postih v podobě nižšího zdraví, lze v případné další aréně pokračovat. Samotní hrdinové jsou perfektně rozmanití, velmi dobře se doplňují a je radost sledovat jejich útoky i co se vizuální stránky týče. Midnight Suns předkládá celou řadu animací nebo různých efektů, které působí dobře i díky povedenému ozvučení. Navíc se netýkají jen vašeho týmu, ale samozřejmě i nepřátel, které vedle základních vojáků Hydry tvoří specialisté a samozřejmě i bossové z řad známých záporáků. Nechci rozhodně prozrazovat příliš, ale třeba už hlášky Venoma nebo Nightcrawlera sedí jako zadek na hrnci a milovníci komiksů budou milovat nejrůznější narážky a citace z loru.

Ačkoliv nechci prozrazovat, kam se z ulic New Yorku či jeho temných zákoutí přesunete v dalších fázích hry, mnoho soubojů bude jako přes kopírák.

Vzhledem k tomu, jak je hra velká, budete mít soubojů k dispozici opravdu hodně, jediné, co jsem v nich ale postrádal, byla vertikalita a všeobecná pestrost. Všechny lokace jsou příslovečnými arénami s hrstkou aktivních prvků a mnoho z nich sklouzává ke zbytečné šablonovitosti. Ačkoliv nechci prozrazovat, kam se z ulic New Yorku či jeho temných zákoutí přesunete v dalších fázích hry, mnoho soubojů bude jako přes kopírák, co se vstupních parametrů a základních možností týče. Samozřejmě, vlastní průběh je pokaždé jiný, což hra nenásilně podporuje i tím, že ne vždy máte možnost zvolit si členy týmu a některé vám jednoduše přiřadí. V tomto ohledu je rovněž příjemné, že postavy levelují společně s Hunter, takže není nutné grindovat, případně se obávat chvil, kdy jsou oblíbení hrdinové zranění či z jiného důvodu nedostupní na několik dní k boji. Celkově se ale jedná o skvěle zpracovaný systém, kterému kartičky rozhodně nepřekáží a naopak mu přidávají tolik potřebnou odlišnost oproti XCOMu, že o žádném srovnávání vlastně ani nemůže být řeč.

Hra z mobilů?

Přesto ale může přijít kritika, v níž zazní cosi o mobilech, jen se nebude týkat karet, jak někteří škarohlídi naznačovali. Bohužel, jedním z nepřehlédnutelných nedostatků Midnight Suns je technické zpracování, které skutečně na mnoha místech připomíná hry, které mastíte cestou z práce či školy v hromadné dopravě. Rozhodně nejsem z těch, kdo by si libovali ve chvílích, kdy mohou něco sestřelit, ale tak slabé grafické ztvárnění jednoduše nechápu. Právě i proto, jak obrovskou porci času strávíte v dialozích, je nutné poukázat zejména na velmi slabé obličeje, potažmo mimiku. Také opatství působí jako směs starých modelů, které někdo naskládal k sobě a výtky se týkají i bojových arén. Očekával bych, že když už vás vývojáři neposílají do rozlehlých lokací, vyladí každé jedno místo pro boj k dokonalosti, tak se ovšem neděje a Midnight Suns selhávají i v těch nejzákladnějších věcech, jako jsou například stíny. Zvláštní je i zpracování veškerého dění v opatství, na které nahlížíte third person kamerou, jako kdybyste hráli akční adventuru. Ovšem pohyb Hunter působí velmi těžkopádně, včetně animace běhu nebo otáčení a rozhodně nepůsobí jako něco, co by zapadalo do dnešních standardů.

Nedostatky technického i uměleckého rázu se pak bohužel projevují i v četných cutscénách, které nejsou příliš plynulé, kvůli absenci výraznějších detailů v obličejích působí mrtvě a navíc všude neustále něco doskakuje a vzájemně se prolíná. Výsledný dojem je téměř za hranici průměru a kvůli masivní porci obsahu a době, jakou v těchto kulisách strávíte, stahuje celkové hodnocení níž, než jak se může zdát díky skvělým soubojům a mnoha příjemným příběhovým událostem. Midnight Suns tak zůstávají stát kdesi na pomezí vydařeného pokusu od zkušeného týmu a přesně tím, co fanoušci Firaxis nepotřebovali. Za sebe velmi pozitivně hodnotím akční složku, i když se k jejímu kouzlu musíte s odkazem na dlouhou herní dobu nějakou chvíli propracovávat, a také celkovou trvanlivost hry, podpořenou možností rozehrát po skončení mód New Game Plus. Tedy možnost pokusit se dotáhnout všechny vztahy na maximum, případně odehrát tunu vedlejších úkolů a misí, které vyskakují na mapě ve válečné místnosti. Jen ale mějte na paměti, že Midnight Suns umí být velmi pomalou a rozvláčnou záležitostí, která nemusí nutně uspokojit ty, kdo chtějí kromě mluvení také trochu hrát.