Generation Zero

V souvislosti se švédským týmem Avalanche Studios vám pravděpodobně jako první přijde na mysl frenetická akční série Just Cause. A není se čemu divit – Rico Rodriguez udělal před lety díru do světa a vývojáři ukázali, jak má vypadat nadsázkou říznutá open world akce. Oznámení first person survivalu Generation Zero tak mohlo být pro mnohé hráče překvapením, vzhledem k tomu, že vtip jde protentokrát stranou a do popředí se dostávají trochu jiné veličiny.

Generation Zero se snaží zaujmout kombinací akce i stealthu a cílí na fandy náročnějších her na přežití. Právě snaha zůstat naživu je totiž alfou i omegou celého zážitku a bez příliš zdlouhavého úvodu, kdy si vyberete a dle libosti upravíte svého teenagera, se vrháte po hlavě do vcelku originálního, ale bohužel špatně prezentovaného příběhu. Ten je zasazen na území Švédska v období 80. let minulého století, studená válka vrcholí a zatímco si užíváte výletu na lodi s partou kamarádů, na pevnině mezi tím došlo k nepochopitelným událostem. Ihned po návratu se navíc ocitáte pod útokem a začíná boj o holý život, aniž by se vás vůbec někdo na cokoliv ptal. Zvláštní ovšem je že nikde nenarážíte na další lidi, neb okupanty herní mapy jsou výhradně mechanizované retro bestie, odpovídající svým vzhledem i výzbrojí dobovému zasazení. Bohužel ale budete dlouhou dobu jen tápat nad tím, odkud pocházejí, co třeba chtějí a co je koneckonců jejich cílem. Nějaký poutavý příběh či obecně hutný lore ve hře chybí. Vyhledávání útržkovitých zpráv z novin, deníků či audiologů vás velmi rychle omrzí a jistě jako my záhy pochopíte, že vyprávění rozhodně nemá hrát prim.

Vzhledem k hodně rychlému úvodu je téměř jisté, že ze začátku budete v Generation Zero tápat. Pomoci vám může fakt, že je hra primárně postavená okolo kdykoliv přístupného kooperativního multiplayeru, v němž se může setkat až čtveřice hráčů. Pokud ovšem zrovna ani jeden z nich nebude vědět, jak dál, výrazně dál vás hraní ve skupině neposune. Generation Zero vás zkrátka nebude vodit za ručičku, takže se připravte na poměrně obtížné mise, při nichž budete muset dávat pozor, studovat nalezený materiál a hodně přemýšlet. Někdy ale ani to nebude stačit a v takových případech nezbude, než se kouknout na diskuzní fóra a nechat si s dalším postupem poradit od ostatních. Někomu to jistě vyhovovat může – svět Generation Zero se přeci jen propadl do chaosu, a i to se snaží tvůrci nasimulovat, jenže na druhou stranu je toho zmatení z náplně i cílů někdy až příliš.

Negativní dojem může ze začátku umocnit i sada dalších nešťastných prvků, jimž vévodí skutečně otravná práce s inventářem, nutnost skákat do některých budov (první schod je totiž nepochopitelně vysoký) a obecně pomalý systém vývoje postavy. To vše se může u některých hráčů spojit v hořký celek, který raději velmi rychle vypnou a odloží. A vyčítat jim to nelze. Nejasnost toho, jakým způsobem Generation Zero hrát, navíc umocňuje snad až zbytečně obrovský svět, který je – hádáte správně – až nápadně prázdný. Teoreticky lze mapu procestovat klidně celou ihned na začátku, už jen úvodní poloostrov ale jasně naznačí, jak vypadá i ten zbytek herního světa. Krajina Generation Zero je maximálně otevřená, primárně zasazená na venkov a objevení jakékoli vesničky našeptává, že loot je již za rohem. Z důvodu velikosti mapy se ale četné souboje a honba za lootem stane záhy repetitivní činností a opravdu se může zdát, že se tady něco hrubě nepovedlo. Ale nezoufejte – pokud úvod přetrpíte, přeci jen vysvitne naděje a hra začne dávat smysl.

Protivníci jak ze starého železa

Jakmile pochopíte veškeré mechanismy, zvyknete si na rozvláčný postup, absenci bohatší nápovědy a přijdete na chuť i neosobnímu vyprávění příběhu, naplno vás pohltí všeobjímající nebezpečí. Smrtící souboj může číhat za kterýmkoli rohem, a ani vysoká úroveň nebo bohatá výbava vám nezaručí, že přežijete. Chvilka nepozornosti může znamenat okamžitou smrt i po mnoha hodinách putování, vzhledem k tomu, jak jsou mechaničtí protivníci odolní, nakolik si hlídají své okolí, nebo už jen proto, že se zpravidla nepohybují ztrápenou švédskou krajinou osamotě. I po více než deseti hodinách si tak můžete s nemilým překvapením uvědomit, že i ten sebemenší souboj dokáže být maximálně nebezpečný a je jen velké štěstí, že smrt neznamená ztrátu výbavy či zkušeností, ale pouze přesun do bezpečné lokace. Konkrétněji řečeno – z hlediska soubojů musí být hráči pozorní v případě výběru munice, typu nepřátel (každý má odlišné slabiny a každému lze při souboji ustřelit něco jiného) i jejich množství. Neštěstí totiž nechodí samo a když už vás jeden stroj zmerčí, tak si můžete být jistí, že spuštění palby přiláká více nepřátel. Získat jejich pozornost přitom není nikterak obtížné – protivníci jsou naprogramovaní na to, aby se okamžitě vydali tam, kde je hluk. V tomto ohledu je umělá inteligence velmi přímočará, tento fakt ale hře a jejím plecháčům slouží velmi dobře.

Krví vykoupený úkryt

K rychlému pohybu po mapě slouží bezpečné lokace. Některé lze okamžitě odemknout za pomocí nalezení daného místa (například kostely), jiné lze vytvářet ručně (umístěním rádia) a jiné je nutné vybojovat. V takovém případě je nejčastěji řeč o rozsáhlých vojenských krytech, které jsou dobře bráněné a představují velikou výzvu. Bohužel i v tomto případě platí, že dobrý nápad je vyvážen nepříliš přesvědčivým zpracováním a napjaté souboje i bohatý loot naneštěstí vyvažuje generické prostředí. Vyznat se v těch největších krytech kvůli tomu prakticky nelze, mapy k dispozici nemáte a některé z nich jsou navíc až přehnaně rozsáhlé.

Vedle soubojů, postupného odkrývání příběhu a odemykání úkrytů, které jsou zároveň uzly rychlého cestování, se můžete těšit také na četný loot. Pravda, z hlediska variability je ho poměrně málo, ale v případě Generation Zero a jeho přízemnosti je lepší, když vás hra nezahlcuje deseti variantami jediné zbraně jen s mírně odlišnými statistikami. Při vstupu do každé nové lokace navíc na hráče vyskočí okénko s počtem na místě se nalézajících beden výbavy, takže honba za samopalem v lepší kondici může vesele začít. Všechny zbraně se také opotřebovávají a spolu s nimi i jejich vylepšení, kam spadají například zaměřovače nebo tlumiče. Příliš poškozená výbava tak znamená mizernou použitelnost, kterou značí třeba prasklina na optice nebo nepřesná střelba. Ke hledání nové výbavy jste proto motivování poměrně přirozeně a vývojáři se vám nesnaží házet klacky pod nohy. Po vzoru moderních lootovacích her si pomáhají barvičkami či tvary beden, které značí jejich typ a dovolují také rychlé sebrání bez nutnosti přehazování věcí v již zmíněném inventáři.

A ve Švédsku jste už byli?

Další věcí, kterou můžeme pochválit takřka bez výhrad, je atmosféra hry a její zasazení. Nakonec, do Skandinávie příliš mnoho titulů nezavítalo. Vývojáři navíc atmosféře dopomohli proměnlivým počasím i střídáním dne a noci, díky kterému i po dlouhém hraní klidně zůstanete chvíli stát a budete se pouze kochat. Ať už pohledem na mlžný opar, povalující se v údolí, nebo obstarožní Volvo, stojící u typických severských stavení. Tvůrci si zkrátka dali záležet, a to nejen ve smyslu výtvarné stránky, ale také v souvislosti s použitými technologiemi. Jejich engine Apex (viděný i v Just Cause) podtrhuje dobrý dojem téměř kompletní absencí nahrávacích obrazovek i při přesunech z jednoho konce mapy na druhý, díky čemuž vývojářům rádi odpustíte opakující se objekty či budovy.

Horší už to ale je se zmíněnými nedostatky. Generation Zero je obsáhlým titulem, ale zároveň také trochu prázdným a nedotaženým. Souboje jsou výzvou, ale po čase začnou být repetitivní. Loot je zajímavý, potenciál bohatého RPG systému s možností specializace umožňující například hackování a ovládání nepřátel ale sráží celkově pomalé tempo vývoje. Zkrátka na každý pozitivní bod nalezneme alespoň jeden negativní a díky tomu je Generation Zero pouze nadprůměrnou záležitostí, kterou zachraňuje atmosféra a tuhost soubojů. Hra ale jistě má potenciál do budoucna, neboť vývojáři slibují další rozšiřování obsahu i péči o setrvávající hráče. Okamžité zahození flinty do žita či jen prosté máchnutí rukou tedy určitě nedoporučujeme – s jídlem roste chuť a pokud si zvyknete na určité neduhy, tak se titul začne rozvíjet. Zábava to může být o to větší, pokud do hry naskočíte s partou sehraných kamarádů. Motivací přitom může být fakt, že vývojáři za hru nechtějí kdovíjakou horentní sumu. Na druhou stranu ale sami až moc dobře víme, jak je trh v současnosti přesycený a že nás nikdo nenutí u hry přetrpět její začátky.