8. 3. 2022
Tři roky po vydání rebootu série Grid přichází závodní odborníci z Codemasters s pokračováním. Grid Legends se už prostřednictvím prvních videí snažilo vyšvihnout nad své předchůdce zejména zahrnutím příběhu s hranými scénkami, ani ve smyslu obsahu ale neslibovali vývojáři málo. Ještě více tratí a závodů, aby nuda neměla šanci a tohle všechno úhledně zabaleno v balíčku, který by se měl fanouškům téhle bláznivé arkádové série trefit do vkusu. Ve skutečnosti ale můžeme Grid Legends označit za hodně velkorysé rozšíření Gridu z roku 2019, protože jádro zůstává takřka beze změn a slavný příběhový režim osloví snad jen ty největší naivky.
Protože Grid Legends vyšlo jen týden před Gran Turismem 7, je určitě na místě vymezit, na koho tahle hra vlastně cílí. Nejsou to ani milovníci simulací, ani příznivci „něčeho mezi tím“, ale čistokrevní blázni do arkád, ve kterých se zatáčky projíždí dveřmi napřed. Pokud jste hráli předchozí díly, rozhodně víte, o čem mluvím, druhým dechem ale musím doplnit, že tenhle značně přestřelený přístup je ve výsledku docela zábavný. Vzpomínám na Petrovu recenzi Gridu – točili jsme ji ještě v Zetku – a myslím, že jeho slova lze takřka bezezbytku aplikovat i na Legends. Ve hře na vás čeká baterie nejrůznějších závodů, vycházejících z rozmanitých tříd, auta v nich se ale ovládají identicky a nesmíte od nich čekat nic extra propracovaného. Jedinou veličinou, která vstupuje do jízdního modelu, je hmotnost, která se přirozeně liší v případě, když řídíte vozy GT, nebo naopak když usednete do vyvýšené kabiny aerodynamicky upraveného trucku.
Zdroj: Electronic Arts
Skok na brzdu před každou zatáčkou, trhnutí volantem a následné lechtání plynu je nicméně způsob, jak se dostat z každého maléru a i po deseti patnácti hodinách mi samotná jízda nepřišla jako nuda. Zábavný jízdní model ale není samospásný a rozhodně to neznamená, že lze Gird Legends vše prominout. Vezmeme-li v potaz, řekněme, nekompetitivní umělou inteligenci a strukturu závodů – ať už v příběhu nebo vlastní kariéře – průběh jednotlivých motoklání se začne velmi rychle opakovat. I na nejtěžší obtížnost s povypínanými asistenty hravě ujedete startovnímu poli, mnohdy i v prvním kole, a po chvilce tréninku se z Grid Legends stává velmi solitérní záležitost. To, v kombinaci s rychlým těkáním mezi třídami i povahou závodů, pak v mojí hlavě zanechává jen podivně roztříštěnou vzpomínku na zážitek, který nedokázal vyvolat vůbec žádné emoce. Ačkoliv novému Gridu neupírám snahu, oslovit například atraktivními tratěmi v městské zástavbě, místa jako Moskva, San Francisko nebo Dubaj byla vyextrahována z předchozí hry a už nedokáží ani příjemně překvapit. Zvlášť, když se ve struktuře dvou hlavních módů často opakují a nápady, jak jízdu alespoň trochu ozvláštnit, vývojáři velmi rychle vyčerpají.
Pojďme ale k příběhu, kterým se vývojáři chlubili podobně, jako tomu bylo u loňského ročníku jejich F1. V Driven to Glory budete svědky vzestupu závodní stáje Seneca, za kterou – shodou okolností – začne váš bezejmenný závodník číslo 22 jezdit. Nejprve se musí popasovat se svou stájovou kolegyní, která je všechno, jen ne kamarádka benjamínků, a následně se utkat s úhlavním rivalem z týmu Ravenwest. Problém příběhu v Grid Legends je jeho naivita – všechny události předkládá, jako kdyby šlo o notně přibarvený příběh středoškoláků, kteří si tak trochu hrají na závodníky a ředitele týmů. Ano, ve 36 kapitolách, reprezentujících jednotlivé závody, dojde i na několik zajímavých zvratů, zbytek ale působí nalinkovaně a bez špetky nápadu. Herci, kteří představují jednotlivé piloty, jsou jen vylouhované archetypy, který byste v heroickém příběhu z takového prostředí očekávali. Jeden je vtipálek, druhý tichý klaďas, třetí zcela otevřený záporák, který ze sebe strhává mikrofon a vráží do ostatních.
Ano, ano, mechanismus pro instantní vyhodnocování, kdo je váš hlavní soupeř, přichází i do závodů v Grid Legends. Ani v tomto případě ale nejde o nic novátorského. Stačí, abyste se za někým drželi příliš na těsno, nebo ho pomazlili vlastním autem, a už mu vyskočí nad hlavou rudá ikonka, signalizující trochu koní navíc a hlavně přemrštěnou agresi. Velmi zvláštní ovšem je, že vaší nemesis se může v rámci příběhu stát i týmová kolegyně, což například v závodech, kdy máte spolupracovat, nedává příliš smysl.
Repliky, které v duchu dokumentů typu Drive to Survive odříkávají, jsou vážně trochu pitomé a neautentické, až to někdy vyvolává nechtěný úsměv. Ne, nechci se lacině strefovat do pokusu přinést do závodní hry něco nového, ale v porovnání s příběhem v F1 2021 prohrává Grid na plné čáře, a to i kvůli jen velmi krátkým filmečkům a vyprávění stěžejních částí prostřednictvím krátkých větiček v načítacích obrazovkách. Mnohem lepší práci pro dokreslené celkové atmosféry tak paradoxně dělá hlasatel na okruzích a komentátor, který tu a tam přidá pár poznámek k probíhajícímu závodu, stále to ale nedokáže zastínit fakt, že hlavní hrdina – vy – vlastně nikde nevystupuje a jen se o něm mluví jako o ňoumovi, který by se neměl především nikomu plést pod nohy. S čímž bohužel přichází i další neduh, spočívající v nesouladu s tím, co se děje na trati, a jakým směrem se odvíjí příběh. Pro ilustraci stačí situace, která se ale bude často opakovat – jedete na prvním místě, porážíte hlavního rivala, ale inženýr do sluchátek vás stále žádá, abyste na to šlápli, zatímco stájová kolegyně Yume Tanaka vám bude vyhrožovat, že se užuž blíží a za chvíli vás předjede. Atmosféru to spolehlivě rozbíjí a po několika dokončených závodech se z příběhu stane jen mohutný úvod do obsahu a příprava na to, co přijde po dohrání.
Zatímco v Driven to Glory jezdíte za tým Seneca, v další části hry si už můžete vlastní stáj libovolně pojmenovat a hájit její barvy. Na tomto místě přichází hra s několika povedenými funkcemi, jako je tuning a vizuální úprava aut anebo utrácení vyježděných kreditů za vylepšování vašich či kolegových schopností, abyste se mohli třeba účinněji bránit soupeřům nebo si mohli kupovat auta levněji. Nejde o nic extra hlubokého, ale odemknuté schopnosti se odráží do hry, a když zrovna neujedete všem soupeřům, má tento mechanismus smysl. S čím už ale příliš spokojený nejsem, je způsob vylepšování jednotlivých vozidel. Vylepšit můžete všechny, hra vás ale příliš neupozorňuje na to, že tak lze později činit jen v případě, odjezdíte-li s nimi příslušný počet kilometrů. A vzhledem k tomu, že závody jsou poměrně krátké, všechno trochu zavání nepříjemným grindováním.
To se ostatně týká i struktury vaší kariéry, kde je nutné v každém ze tří základních stupňů odjezdit téměř všechny závody a ještě se do nich vracet. To proto, abyste na tachometrech příslušných vozidel mohli natočit další kilometry, mohli vůz upgradovat a odemknout si tak přístup do dalších závodů, jejichž splnění odemyká postup vpřed. Tímto způsobem lze v Grid Legends zcela bezpochyby strávit klidně i 30 hodin a podobně jako v příběhu skákat od závodu k závodu. To největší zlato a pravděpodobně i důvod, proč jsem se nakonec přiklonil k mírně nadprůměrnému hodnocení, je ale multiplayer, který kombinuje onu pohodovou arkádovou hratelnost s nějakou smysluplnou výzvou. Tedy, výzvou mnohdy docela značnou, protože matchmaking zřejmě nebere v potaz úroveň, natož prokázané schopnosti, a tak můžete po závodech s AI docela narazit, což ja ale v zájmu zážitku vítaná věc. Ve skutečnosti mohou živí hráči vstupovat i do vašich závodů v kariéře, protože lze odemknout lobby a udělat ze singleplayerového obsahu multiplayer, ani jednou se ke mně ale v těchto závodech nikdo nepřidal a ztrácím víru, že se tak někdy stane. Vlastní multiplayerové závody ale fungují dobře, nenarazil jsem na problém s konektivitou a navíc si sami můžete v editoru zvolit vlastní podmínky a nějakému zaskočení předejít alespoň tím, že vyberete pravidla, okruh a pochopitelně i příslušná vozidla.
Co se týče technického zpracování, grafika vás na zadek zřejmě neposadí. Hrál jsem na PC v rozlišení 1080p, a ačkoliv modely aut ujdou, okolí trati a vlastně všechno ostatní zůstává napojeno pupeční šňůrou na předchozí generaci. Oproti Gridu z roku 2019 se k lepšímu změnil déšť, včetně realistických kapek na okně nebo kaluží na trati. Došlo i k zostření některých textur a vylepšení několika tratí, pořád se ale nemůžu zbavit pocitu, že i úplně první díl z roku 2008 vypadá tak nějak stejně a série se příliš nikam neposouvá. Kvalitní je ale tradičně ozvučení, zejména pokud jste zvyklí jezdit s kamerou umístěnou v kokpitu, kde i četné nárazy zní úplně jinak a rozhodně nepřeslechnete turbo nebo praskání výfuku. Nepřeslechnete ani poruchy, které se mohou na vašem autě vyskytnout, nebudete-li si dávat pozor, ani to ale není svého druhu novinka. Každý větší náraz může poškodit některou z částí vašeho vozu a výrazně ovlivnit třeba řízení, systém je ale přímo převzatý z předchozích dílů a funguje opět jenom standardně.
Zejména při eliminačních závodech jde o nervydrásající okamžiky, které připomínají, že se u téhle hry můžete i dobře bavit.
Pozitivní ovšem je, že se přímo dotýká i ostatních závodníků a minimálně v tomto ohledu se Codies nebojí nechat umělou inteligenci chybovat. Jde o nejlepší vlastnost protivníků ovládaných počítačem, protože se poměrně často dostávají do smyku, někdy i do protisměru a občas se kolem vás proletí. Vznikají tím moc pěkné situace, kdy najednou vjedete do hustého dýmu a na druhé straně máte plné ruce práce s tím, abyste se vyhnuli kouřícímu autu. Zejména při eliminačních závodech jde o nervydrásající okamžiky, které připomínají, že se u téhle hry můžete i dobře bavit. Přijměte ale ode mně výstrahu, že ani stovka aut, přes dvacet lokací a hrst herních módů nemusí vyvážit fakt, že se Grid Legends velmi rychle vyčerpá a hodnotu má zejména pro ty, kdo chtějí jezdit v multiplayeru. Váhající mezi vámi nicméně mohou využít nabídky EA Play a vyzkoušet si trial, případně s platbou za EA Play Pro hrát v rámci předplatného plnou hru bez omezení a neplatit plnou cenu.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.